Nudismus na Cábském jezeře, Vsacký Cáb a Santov 18. 5. 2019
Jak jste se dočetli v minulém článku, kde jsme se vydali za skalami na Bystřičku (kdo nečetl, může ZDE), plánovala jsem, že dojdeme z Klenova až na Santov. Což byla samozřejmě blbost jít pěšky (taky proč, když je to pro kolo jako dělané). Takže cca po měsíci se vracíme zpět na Bystřičku na kolech, abychom lehce pozměněnou trasu z minula „dokončili“. Účastníci jsou jako vždy v plné sestavě, takže můžeme vyrazit. Klukům chci ukázat Cábské jezero, kde jsem byla před nějakým tím rokem sama a naprosto mě učarovalo. Od jezera pak nejkratší cestou na Vsacký Cáb, Santov a domů. A taky bude nějaká ta nahota.
Obyčejně, když jedu na Bystřičku na kole, tak jezdím přes Vidče a Videčské paseky. Ale ať je nějaká změna, pojedeme přes Střítež nad Bečvou. Touto cestou jsem už před pár lety jela a zařekla se, že už nikdy víc!!! Ten kopec je tak strmý, že je zde dokonce i značka obtížně sjízdného úseku. Tak to zkusíme, co to zrobí. Než se vydáme do jámy lvové, stavujeme se ještě u přírodní památky Rákosina. Jde o malý mokřad porostlý rákosím a vlastně vším možným. Plus zde žije asi dvacítka chráněných druhů rostlin i živočichů. Prý zde v minulosti byla zdevastovaná skládka zeminy. Ráda bych vyfotila nějaké pěkné fotky s rákosím, ale to fakt nejde, protože je to tu neskutečně zarostlé. Jak se píše na informační tabuli: „Ostrov divočiny uprostřed kulturní krajiny“, to je přesné. Byť na druhou stranu, pokud jen projíždíte okolo, tak nemáte moc šanci si této přírodní památky všimnout.
Od Rákosiny už jdeme rovnou na stoupák k Javoru. Uff. Že to nevyjedu, je mi celkem jasné. Nakonec si ovšem nevedu tak blbě. Asi 2 x se zastavím, ale ze stejného místa zase odjíždím, takže nejdu vedle kola. To je pro mě docela fajné zjištění. Za mě spokojenost. Jinak hned dole po začátku stoupání se objeví peleton nevím už s kolika ks cyklistů a jedou taky nahoru. Necháváme je předjet, ale nakonec se v kopci ještě potkáváme.
Těším se, až omrkneme Javor. No jak na sviňu tam zase někdo je. Kdyby někdo. Zalidněno je tam fest. Nějaké meditace, nebo co to bylo. S klukama řešíme, jestli k Javoru půjdem i přes to. Nakonec jdem. Nevím, jestli je to tím, že jsme přišli a narušili energetický tok, ale meditace se ukončuje a lidi se sbírají k odchodu. No jo, v sobotu se nadžampuješ energií u stromu a v pondělí můžeš zase naběhnout do starých kolejí a čekat na změnu.
U Javora
Každopádně U Javora je opravdu jedinečné místo – já vím, že to říkám furt, ale nemůžu za to, že je tady tak krásně Živě si vzpomínám, když jsem tu byla poprvé – to bylo díky geocachingu rok 2014. Nicméně tohle místo zraje jako víno. Avšak asi ho přesunu na seznam, kam chodit jen mimo víkendy Po odchodu meditační skupiny jsme tady chvilku sami. Ale fakt jen chvilku, než přijedou děvčata na koních. Stihnem pár fotek, trochu se rozkoukat a pak už rovnou k hrázi na Bystřičce.
Když jsem při minulé návštěvě Bystřičky slibovala Martínkovi, že si zase zajdeme do místní hospůdky k Mokrošům na pivo a žvanec, výměnou za to, když bude řídit, tak už je jasné, že z toho nic nebude. Zahlížíme, že už bychom šli dovnitř. Ale neuvítá nás orosený půllitr, nýbrž cedule o soukromé společnosti. Ano, právě dnes je zavřeno. Nemůžu říct, že mě to zas tak moc šokuje.
V blízkém okolí není příliš kam jinam jít, takže nemá cenu to prodlužovat a vydáváme se k Cábskému jezeru. Když odbočujeme na cestu, která nás k němu má dovést, zatím nikdo netuší, co nás čeká. Jedeme si na pohodu a najednou: „You shall not pass“. Zákazové cedule, asfalt z cesty už někde na pravdě Boží a před námi jen uježděné bahýnko. Dělají tady nový břeh potoka Malá Bystřička (což teda zjišťujeme až posléze). Co teď? Nikomu z nás se nechce vracet a hledat jinou cestu. Nikdo tu není, tak se rozhodujeme, že to zkusíme nějak projet. Docela to jde, až do bodu, kdy dojíždíme k místu, kde vybagrovaná cesta končí a začíná zase ta původní. Jsme cca 2-3 metrů pod původní cestou. Ono to z fotek úplně tak nevypadá, ale ten zářez je dost strmý. Můj Martínek se rozhoduje až k zářezu nejít a kolo si tahá samostatně bočním svahem. My to s Martinem 2 chceme vylézt zářezem (říkejme tomu tak pracovně, nevím jak jinak to nazvat ). Protože nám to furt připadá lepší, než bokem. Martinovi 2 se jeho kolo podaří nahoru úspěšně vynést. Když se Martin 2 vrací, aby mi pomohl s mým kolem, v okamžiku, kdy mu ho podávám, najednou s sebou trhne a prý že si nějak o moje kolo strhl nehet. Nechápu vůbec, co, kdy, ani jak. Balancujíce uprostřed zářezu s kolem v rukách jedno vím jistě, že pokud mu teče krev, tak to nemůžu vidět, jinak mě budou lovit v potůčku. No docela groteska, co všechno člověk musí překonat, aby viděl Cábské jezírko. Martin 2 však ujišťuje, že bude ok a můžeme pokračovat (jinou volbu ani neměl, jinak bychom ho zde museli ponechat osudu).
Cábské jezírko
Naštěstí nás po této překážce už žádná další nečeká a plynule pokračujeme k Cábskému jezeru. Tož zase se budu opakovat, ale další místo, do kterého není možné se nezamilovat. Pro kluky to je premiéra. A líbí se jim tady. Aby ne, půvabné jezírko uprostřed lesa, jehož břehy jsou porostlé rákosím a na hladině si spokojeně plují kachničky. Na informační ceduli, která je součástí Baťovy naučné stezky se uvádí, že Cábské jezírko vzniklo zadržením vody v sesuvu (podobně vzniklo i jezero ve Velkých Karlovicích). V 60. letech pak bylo prohloubeno a upraveno jako vodní nádrž, včetně stavidla.
Martin 2 vyhrožuje, že by se nejraději vykoupal. Bez plavek samozřejmě. Nebereme ho vážně a myslíme si, že je zkrátka jen cáklej. Sice chladno není, ale teplo na koupačku taky zrovna ne. Když se začíná svlíkat, je jasné, že svým výhrůžkám chce opravdu dostát. Než se nadějeme už spolu s kachničkami brázdí hladinu Cábského jezera. Voda je prý super, akorát chladnější. Chvíli pendluje po jezeře, a když nám hlásí, že už jde z vody, neboť už je mu zima, slyšíme blížící se hlasy. Pochopitelně se zpoza horizontu vynoří rodinka se dvěma malými holčičkami. Ještě na Martina 2 voláme, ať teď nevylízá, ale pozdě. Pak se nás pokouší přesvědčit, že to stihl, aniž by ho viděli, nicméně já s Martínkem si myslíme, že všichni dostali pohledem na jeho nahou osobu deroucí se ze studené vody přímý zásah. Protože rodinka vypadá rozhozeně a okamžitě zachází na opačný konec jezera schovat se v lese. Ani se u jezera nezastavují. Co se teď bude dít je jednou velkou neznámou. Přiletí vrtulníky a po lanech se spustí zásahová jednotka OSPOD, aby odvezli Martina 2 za mravní ohrožení mládeže?!
Nakonec zklamání. Nic se však neděje a i nadále pokračujeme v původní sestavě (btw. i při našem odchodu je rodinka stále ukrytá v lese). Držíme se neznačené lesní cesty, která by měla ústit kousek od Vsackého cábu u rezervace Halvovský potok. Fajná cesta, chvíli jedeme dokonce i z kopce a i výhledy jsou. Potkáváme malou lesní chatku. Můj Martínek už ujel, ale s Martinem 2 se jdeme podívat blíž. Je to Baťova chata, resp. je to napsané na cedulce na chatě, že ji vlastní nějaká společnost spravující majetek Tomáše Bati. Zajímavé. Ale asi ji někdo využívá, protože jsou tu pobytové stopy lidí. Nikde jinde se už nezastavujeme a za chvíli vyjíždíme na červené značce pod Cábem.
Přestože to tak na mapě nevypadá, tak k chatě si ještě mákneme. Potkáváme první lidi, ale je to v pohodě. Žádné davy se nekonají. Půlka května, pěkné počasí, k tomu sobota a na chatě Vsacký Cáb prázdno. Zázraky se občas dějí. Dáváme si pivo i jídlo, když u Mokrošů zklamali. Chvíli diskutujeme o životě a pak se vydáváme rovnou na vrchol. Ještě bych dodala, že na chatě mají super výzdobu se starými pohlednicemi a materiály týkajícími se chaty. Pohled do historie mě vždy potěší.
Cáb vrchol 841 m n. m.
Na samotném vrcholku Cábu (841 m n. m.), kde dnes zavítá asi jen zlomek z celkového počtu návštěvníků chaty (značka tady nevede), se dříve nacházela kamenná rozhledna. Vrchol býval odlesněný, takže to dávalo smysl. Rozhledna však nebyla jedinou stavbou, která stávala na vrcholu Cábu. Vedle rozhledny se nacházela ještě triangulační věž. Dnes jsou z triangulační věže stále patrné kamenné podstavce a z rozhledny zbyla rozpadající se kamenná mohyla. V rámci „včera a dnes“ jsem pro vás sestavila koláž, kterou můžete vidět níže. Tohle místo se mi moc líbí. Dýchá to tady historií. Je to síla, jak je všechno pomíjivé a jak se místa mění. Stačí pár let a z objektů, které zde dříve stávaly, nezbylo prakticky nic. Třeba jednou stejně dopadne i rozhledna na Velkém Javorníku, víme prd, co bude za 50 let.
Zaniklé objekty mě fascinují, takže dovolím Martínkovi, aby mi na zbytku mohyly udělal pár snímků. Při jejich prohlížení se opět přesvědčuji o tom, že míň fotogeničtějšího člověka byste hledali opravdu stěží.
Čas pokročil, je třeba vydat se dál. Míříme přes Ptáčnici rovnou na Santov. Cestu znám, tak vím, co mám čekat a těším se, protože Santov je další úchvatné místo. Kdyby se mě někdo ptal, jak si představuju učebnicové Valachy, tak odpovídám Santov. Cesta ze začátku svižně ubíhá, až teda pod Ptáčnicí nám docela začínají galeje. Cesta je fest rozoraná od lesáků. Martínek je z toho oraniště dost nasraný a dává to verbálně náležitě najevo. Na tohle jsem zvyklá, jen když řídí auto. Tak mě to vyšokuje, že automaticky hledám, kde mu zase vjel do cesty nějaký dodržovač, na které je vyloženě vysazený. Nikde nikdo, jenom my a bahno. Jet se nedá, tak taháme kola lesem. Když se pak před Santovem napojíme na asfaltku, je to bájo. Že se už blížíme k civilizaci signalizují cinkající ovečky pasoucí se ve stráni. Lesu je konec a začínají louky a výhledy.
Santov
Na Santov dorážíme, když se už sluníčko pomalu připravuje ke spánku. I tak se na chvilku zastavujeme v místní stylové hospůdce. Nedaleko hospůdky se nachází pomník padlých sovětských radistů A. Timochovové a V. Kolomackého z 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Pod hospůdkou pak replika původní valašské zvoničky, která byla zničena v roce 1945. Jak jsem říkala, sluníčko se už chystá do peřin a to světlo co stihne vykouzlit je prostě boží. Západ jako takový odtud sice nevidíme, ale i tak to stojí za to. Nechce se nám domů, ale musíme. Když sjíždíme ze Santova, tak vidíme, jak v dáli nad Rožnovem prší. Další věcí, kterou je třeba rozlousknout je, zda pojedeme klasicky po hlavní přes Valašskou Bystřici, či se vydáme dál po zelené a zároveň cyklotrase, až na rozcestí Pod Spinou, dál už po hlavní, jinak to nejde. Za zelenou lobuje hlavně Martin 2, já také nejsem proti, tak jedeme po zelené.
Na „vrcholovém“ rozcestí Pod Spinou se nachází malá kaplička, na níž je napsáno: „Jubilejní kaple“. Na informační tabuli je nazvána jako Kaple na Spině. Kaplička byla vysvěcena roku 1933 jako připomínka 1900 let ukřižování Ježíše a zároveň 75. výročí zjevení Panny Marie Lurdské. Protože sluníčko už pomalu zapadlo, tak na jedné straně máme romantiku s červánky a na straně druhé pozorujeme vycházející měsíc. Je to jeden z těch dokonalých momentů, kdy je člověk fakt rád na světě a je vděčný, že tohle vidí.
Jubilejní kaple
Pak už jen nahodit větrovky, světla a do Rožnova už přijíždíme za tmy. A to je pro dnešek, vlastně i pro letošek z Bystřičky vše.
Všechny fotky: ZDE
Trasa mapy.cz