Jdi na obsah Jdi na menu

Za skalami na Bystřičku 20. 4. 2019

2. 11. 2019

Začnu asi zase tradičně a to omluvou za prodlení s publikací. Půlrok utekl jako voda a jarní výprava za skalami, stejně tak jako jaro samotné je už jen v našich vzpomínkách. Sestava účastníků této výpravy byla tradiční – já a 2 ks Martinů (1 ks můj, 1 ks externista). Spíme u mojí mamky, tak sraz s Martinem 2 máme ve Frenštátě. Kupodivu Martin 2, jenž je pověstný tím, že při čekání na něj se dříve dostaví i Godot s konstatováním, že na něj rozhodně čekat nebude, nečekaně dorazí na čas. Horší je to s námi, protože nestíháme a jsme ještě v pyžamu. Můj Martínek v době plánovaného odjezdu ještě prohání po pánvi vajca ke svačině. V kuchyni jak po výbuchu, takže to shrnu, zas vyjíždíme pozdě.

Jako dopravní prostředek na Bystřičku volíme tentokrát moje auto. Moment moje co? Tento historický milník v podobě koupě auta jsem tady ještě nezmiňovala. No jo, došlo už i na mě. Vždycky jsem si myslela, že mi to projde absolvovat život bez řízení (procházelo mi to 10 let), ale „zlaté časy“ skončily blush O mém vztahu k řízení by se dal sepsat samostatný článek (ten by však spíše zapadl někam do magazínu Mindrák & Fóbie), takže abych to zkrátila - od podzimu 2018 mám nového sparing partnera se 4 koly a ten nás dopravil na místo činu.

Bystřička je jedno z mých srdcových míst. Klenov a skaliska, která se zde nacházejí jsem chtěla vždycky prozkoumat, jenže pokaždé jsem tu byla jenom na kole a tahat s sebou kolo přes skály není úplně ideální. Okolo Klenova je sice značená cyklotrasa, ale nevede přes vrchol. Původní okruh, který jsem vymyslela, byl dost šílený. Chtěla jsem dojít z Klenova až na Santov z čehož v průběhu pochopitelně sešlo. Taky proto, že velká část byla po asfaltu, ideální zase spíše pro kolo (což jsme pak realizovali o měsíc později). Takže ve výsledku z toho byl fajný okruh přes Klenov zpátky k autíčku, které osamoceně čekalo na parkovišti pod hrází.   

Protože vyjíždíme pozdě, řízení se ujímá můj Martínek. Vzhledem k faktu, že jsem neřídila, v pořádku přijíždíme pod hráz. Ale cesta přes ta esíčka do kopce od Rožnova, pak v Bystřičce v nejužším místě ještě potkáme autobus, tak si říkám, že to byla dobrá blbost myslet si, že bych si sem vyjela sama. Vydáváme se na obhlídku přehrady. Kluci tady ještě pořádně nebyli, tak jdeme omrknout kaskádovitý přepad a okolí hráze. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak je to úžasné technické dílo. Pro Bystřičku mám po Šanci asi největší slabost, byť staré pohlednice Bystřičky (zatím) nesbírám. Co nás ještě zaujme, kromě přehrady samotné, je množství ryb, které se u hráze zdržují. Nutno říci, že to jsou fakt macci. Nejsme jediní, koho fascinují. Každý, kdo po hrázi prochází na ně kouká. Protože máme oproti původnímu plánu zpoždění, po prohlídce přehrady se vydáváme rovnou po modré značce na Klenov.

Pohled na Klenov

Procházíme okolo stejnojmenného vyrabovaného hotelu, míjíme malý bufet, od kterého cesta strmě stoupá mezi chatky. Když projdeme chatovou osadou, otevírají se první výhledy na přehradu a její okolí. Něco málo pofotíme a stoupáme dál. Když se blížíme ke skalnímu útvaru Havranka, s Martinem 2 chceme jít nahoru ke skalám. Mému Martínkovi se tudy moc nechce, ale je přehlasován. Nutno říct, že jsme si nevybrali úplně nejvhodnější cestu. Svah je dost strmý a suché listí, které je všude, klouže. Co mě ovšem překvapuje je, že se za námi vydávají další lidé. Ten výlez nahoru byl teda výkon, ale všichni jsme to dali (i rodinka jdoucí za námi). Na internetu se uvádí, že skály na Havrance jsou dlouhé okolo 100 m a vysoké 20 m. Ve skále jsou i ukotvená oka pro lezce, ale prý se k lezení moc nevyužívají. Skály jsou utopené v lese, takže výhled do okolí jako odměna po výlezu tady schází. Skály mají i svou keš, ale lovitelnou pouze s vybavením. To my nemáme, tak jen fotíme a svačíme. Skály opravdu moc vysoké nejsou, ale ten svah pod nimi je řádný, když se tak dívám dolů vracet bych se stejnou cestou znovu nechtěla. Stejného názoru je i rodinka, která se nás ptá, jestli se to po hřebeni dá projít. Jsme tu taky poprvé, ale vzhledem k tomu, že chceme jít také po hřebeni, odpovídáme, že snad jo.

Skály Havranka

Dál tedy pokračujeme po hřebeni. Převládají tady bukové lesy, ale je tady i dost vyvrácených stromů. Zřejmě zde do nedávna byl i nějaký smrkový porost, ale to je už minulost. Potkáváme spoustu různých šutříků, menších či větších skalek rozesetých všude možně. Sem tam se mezi stromy otevírají i výhledy na přehradu. Je tu fakt půvabně. Ani to netrvá dlouho a přicházíme k bývalé zřícenině hradu Klenov. Cestou po hřebeni jsme nepotkali ani nohu a tady z ničeho nic tolik lidí. Když z hradu sejdeme zpět na značku, tak mi to dochází, je tu odbočka z naučné stezky. Jinak bývalý hrad, resp. tvrz je taky slušné skalisko. Představit si zde hrad je pro mě dost nereálné, ale s tím pomůže obrázek namalovaný na naučné tabuli.

Od bývalé tvrze už pokračujeme rovnou ke Svantovítovým skalám. Už když se k nim blížíme, tak pecka. Vypadají opravdu nádherně a majestátně ční nad horizontem. A výhledy jsou odtud naprosto famózní. Nic jiného se ani nedá očekávat, Valachy nikdy nezklamou! Mimochodem zde potkáváme starou známou rodinku z Havranky. Svantovítovy skály jsou od roku 1999 přírodní památkou. Kde se vzal jejich zvláštní název? Svantovít byl staroslovanský bůh války a hojnosti. V jedné ze skal je jeho jméno dokonce vytesáno. Jednotlivé samostatné skalky se taky zajímavě jmenují: nejvyšší je Ploutev s výškou až 12 m, prostřední je Svatka a nejmenší je Svatoušek. Skály se také využívají v lezectví, určitě intenzivněji, než sousední Havranka. Klukům to taky nedá a hned se škrábou nahoru, aby se mohli vyhřát blíž sluníčku. Vršek skal je docela plochý, tak se dá povegetit. Místo je to opravdu nádherné, hlavně jsou odtud parádní výhledy široko daleko. Nikomu se nechce dál, zvlášť vyhřívajícím se Martinům, ale když přicházejí další lidé, vyklízíme pole, resp. skály. Vracíme se na modrou značku přes vrcholek Štípa (707 m n. m.). Načež Martin 2 si vzpomíná, že zde už vlastně byl v rámci 5 BV. Jeho tvrzení dokládá zapomenutá tabulka s logem závodu přivázaná na stromku. Jsme trochu nasraní, že po sobě pořadatelé neumí uklidit, takže to za ně uděláme my.

Svantovítovy skály

Jakmile slezeme z vrcholu Štípy, čeká nás další přírodní památka a tou jsou Louky pod Štípou, která chrání orchidejové louky. Na orchideje je ještě brzo, teď je tady všude spousta Petrklíčů. Přímo na modré značce je i romantická studánka Jana Karafiáta – autora Broučků, který v nedaleké Velké Lhotě působil jako kněz. Jmenuje se po něm i naučná stezka z Valmezu do Bystřičky. Atmosféru místa však kazí to, že je zde na několika místech podél stezky vypálená tráva. Podívejte se do fotogalerie na fotky, vypadá to opravdu příšerně.

Dál pokračujeme pořád po modré směrem k Dušné. Kocháme se výhledy a krásným počasím. Co nás překvapí je místo se spoustou antén, asi nějaké radioamatérské sídlo nebo co. Ale místo tady na hřebeni je na to asi ideální. Protože je to dnes vyloženě „skalní“ výprava, míříme k další skále s názvem Žába. Asi to není úplně skála, ale spíše skalní útvar, který jak název napovídá, má svým tvarem připomínat žábu. Z dálky budiž. Tím, že vím, že se to žába jmenuje, tak si ji ke skalce automaticky připodobňuji. Čím jsme blíž, tím je to jen skalisko. Těch menších skalek je tu zase více. Chvilku se tu motáme, odlovíme keš a vracíme se zpět na značku. Odbočka k Žábě není značená, ale vyšlapaný chodníček vás k ní určitě neomylně dovede. Je to cca 400 m od cesty.

Žába

Cestou od Žáby ještě navštěvujeme vrcholek s názvem Brdo (718 m n. m.). Vrcholek má i vlastní vrcholové kříže. Jsou však Ježíše prosté, pouze s nápisem Brdo. Je to tu fajn. Ale protože se už blížíme k rozcestí Dušná, rozhodujeme se, jak se bude nejlepší vrátit k autu. Z Dušné je to totiž asfalt až k přehradě. Před pár lety jsem se tudy vracela na kole. Sjezd je to peckovní, ovšem pěšky nic moc. Martinové operativně vymýšlejí vrátit se k přehradě metodou ŽÁVES (žádné velké sraní), což znamená zkrátka dolů lesem. Ale docela dlouho se nám daří držet se lesních cest, takže se vyloženě nikde neprodíráme. Vlastně až na konec přehrady se nám podařilo dostat mimo asfalt. Pak už to jinak nejde. Zastavujeme se ještě u vody a jak se sluší a patří také na pivo do nedaleké hospůdky U Mokrošů. Na čepu jsou Svijoše, ovšem problémem je, kdo bude mít černého Petra a bude řídit. Martinové na mě vyvíjejí psychický nátlak, že to mám být já. Ehm jednak se na pivo těším jak na smilování a za druhé vzhledem k faktu, že mám najeto asi tolik, co mají ostatní nacouváno (možná ani to ne) jet přes ta esíčka zpátky, ještě s lidma v autě. Ehm no moc dobře mi z toho není. Naštěstí se mi to daří uhrát, že bude řídit zase můj Martínek. Nadšený z toho není. Snažím se ho ukonejšit alespoň tím, že jak tady pojedeme příště na kolech, zastavíme se tu zase a pivo si dáme všichni. Stejně tak i něco na jídlo, protože teď jsme najezení z vlastních zásob. Proto si dáváme si jen krém z medvědího česneku a ten je naprosto boží (pak jsme ho zkoušeli dělat doma a tak dobrý nebyl sad). Zacinkaly půllitry a výletu je konec. S Bystřičkou se shledáme zase za měsíc, jak je zvykem tentokrát už na kole.

Fotky ZDE

Trasa v mapy.cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář