Z Visalají na Morávku
Protože zde dlouho nepřibyl žádný report z výletu, musím nejdříve vysvětlit proč tomu tak bylo. Není to tím, že bych za celou dobu nenavštívila žádné místo v našich krásných Beskydech a nebylo by tak o čem psát. Spíše naopak. Za to, že zde tak dlouho nic nepřibylo, může z části rozbitá klávesnice a z části má lenost. Klávesnici už mám novou, s leností sice stále bojuju, ale kdoví třeba ještě sepíšu nějaké výlety zpětně.
Minulý týden mě v pondělí překvapilo slunečné počasí. Když jsem slyšela, že by se mohlo udržet ještě následující den, hned mě napadlo, že to chce spáchat něco většího. Ale co? Martínek měl být v práci, ale přesto jsem mu zkusila napsat, jestli si nechce vzít volno a sjet jako loni na kolech na Visalaje. S malou změnou oproti loňsku – nejet zpátky přes Zlatník, ale protáhnout to až na Morávku. Martínek se celý den neozval, takže jsem začala postupně Visalky zavrhovat, protože jsme tam chtěli jet spolu. Otevřela jsem mapu a začala hledat, už mě napadlo dát do třetice letos Bílý Kříž, když v tom se ozval Martínek – volno má a zítra se jede na Visalaje. Chvilku jsme se dohadovali o času, nakonec byl sraz v 11h na Ostravici.
Úterý 18.9.12, bylo sice relativně slunečné, ovšem s oparem a dost silným větrem. Krátce po vyjetí jsem musela napsat, že se opozdím, neboť se v tom větru hrozně blbě jelo. Říkala jsem si, že jestli to tak bude celou cestu budeme úplně zničení. Trasa tedy byla jasná z Ostravice klasika přehrada – Masarykovo údolí – Visalaje – Morávka – Pražmo – Krásná – Frýdlant. Z Ostravice až na Morávku po cyklotrase 6113. V Ostravici už čekal Martínek, naštěstí na můj pozdní příjezd nic neříkal a tak jsme hned jeli. Než jsme se nadáli byl tu kopec na hráz. Ten kopec mi dá vždycky zabrat a tak jsme si udělali na výhledovém místečku nad hrází malou jídelní pauzu. Na hrázi se zrovna pracovalo, vody je pořád málo, ale spíš zajímalo jak to vypadá s hladinou v Masarykově údolí. Protože cesta do Masarykáče je vesměs z kopce jelo se fajně, hlavně mi vyrazilo dech, jak je údolí vyschlé. Takhle jsem ho ještě neviděla. Nafotili jsme pár fotek, cykloznačka tvrdila, že je to do Visalají 7 km.
Tuhle trasu opravdu vřele doporučuju, je to nádherná projížďka krásnou a klidnou přírodou podél úžasného koryta řeky Řečice, nachází se zde i chráněná jedle - Hamřany nazývaná jako "posraná jedle". Cesta není moc do kopce (až na závěrečný úsek) a tak se jede moc dobře – navíc je pořád na co se dívat hlavně Řečický potůček byl pro mě hypnotizující. Po cestě je i pár chaloupek a naše oblíbená studánka s žabákem. Od žabáka začíná cesta dost stoupat a stoupáky na kole nedávám, takže jsem slezla Martínek šlapal statečně dál. Po překonání kopce to bylo na Visalaje co by kamenem dohodil a tak hned jak jsme vyjeli z lesa jsme potkali docela dost lidí, na to že byl všední den. Dost jich chodilo směrem od Bílého Kříže. Mimojiných i dvě veselá děvčata z nichž jedna asi zakopla a skončila v příkopu u cesty. Slyšeli jsme jen bouřlivý smích a když jsme se ohlédli bylo vidět jen tu jednu holčinu a druhá se zvedala z příkopy. Já to říkám pořád na horách je prostě fajně No byl čas vydat se do místní hospůdky na pivečko a polívku. Česnečka zrovna nebyla, ale vývarek který jsme měli místo ní byl taky dobrý. A jedno moudro z info tabule, první hotel na Visalích byl vybudován v roce 1932. Pofotili jsme všechno kolem i Lysou horu, která se mi loni zdála strašně blízko, ale letos bych řekla, že byla tak nějak dál...
Čas ubíhal a my se vydali vstříc Morávce, nikdo z nás tuto trasu ještě nejel, takže několikeré ujišťování v mapě bylo na místě, protože cyklotrasy obecně v terénu moc dobře značené nejsou. Vydali jsme se kolem penzionu Beskyd a až do Morávky nás čekal famózní sjezd. Nemohla jsme si pomoct, ale ta cesta mi hrozně připomínala cestu na Bílý Kříž z rozcestí Černé. Když jsme vyjeli z lesa čekala nás krásná osada, kde se na svahu pásly ovečky a kousek níž byla ohrada s koloušky. Nádhera! Slintala jsem blahem, když v tom se otočím a za mnou ťapká kačenka s kačátky. Dojeli jsme snad do ráje??? Honem foťák a fotit. Jeden koloušek nám i chvíli zapózoval (spíš ale čekal, že něco dostane), když jsme se ale k ničemu neměli, odešel i s ostatními kumpány pryč. Kdyby se mě v tu chvíli někdo zeptal, kde je to krásnější než na Starých Hamrech, odpověděla bych že tady Což je pro mě jinak zcela nemyslitelné. Pod osadou jsme se napojili na hlavní cestu, říkám hlavní ale auta co projela za celou dobu by se dala spočítat na prstech jedné ruky. A tak jsme projížděli krásnou krajinou s nádhernými domečky podél cesty, až mě chvílemi napadalo jestli jsme opravdu pořád v Česku?! Šlapat nebylo třeba, protože to jelo samo a tak jsme se jenom kochali.
V místě zvaném Morávka-Úspolka se naskýtají dvě varianty kudy objet přehradu Morávku. Po levém břehu vede žlutá značka, ale vypadalo to na kopec hlavně zpočátku, ale mohly by zde být výhledy na vodu. Po pravém břehu pokračuje naše cyklotrasa, navíc jsem chtěla jet kolem zátoky s řekou Slavíč, jestli bude alespoň z části tak pěkná jako Masarykovo údolí. Dalším aspektem rozhodování může být i to, že po obou březích vedou naučné stezky po levém Wolfram a po pravém již zmíněné Prameny Morávky. Každopádně my jeli po pravém břehu. Cesta začala mírně stoupat, ale opravdu jen nepatrně, jako mlsný pes jsem pořád čučela směrem k přehradě kdy bude konečně vidět voda. Ovšem stromy byly tak na husto, že nebylo vidět nic, nikde ani žádné vyrubané místo. Kdybych nevěděla, že mám po levé ruce přehradu vůbec bych si toho nevšimla. Cesta byla pořád tak nějak stejná, že jsem i málem prošvihla Slavíčskou zátoku. Naštěstí se tak nestalo, ale kdyby se stalo tak bych asi o nic nepřišla, protože bylo vidět jen na jednu stranu a to napůl vyschlý potůček jak teče někam do území zakrytého stromy. Ještě před Slavíčskou zátokou se nachází zastavení naučné stezky na kterém se mimojiné dozvíme, že Morávka byla postavena v letech 1960-64, sypaná hráz má výšku 39 m, celkový objem nádrže je 11,95 mil. m3 a zásobuje vodou města Český Těšín, Třinec a část Havířova.
Jen pár minut jízdy už nás dělilo od hráze, kde se mimochodem nesmí vůbec. Pokud by se někdo za každou cenu chtěl na hráz dostat může tak učinit na dnu otevřených dveří, které Povodí Odry každoročně na jaře pořádá. Jelikož jsem úchyl na Staré Hamry a na Šanci, tak musím říct, že Šance u mě pořád vede. Morávka má sice své kouzlo, ale… V jednom jsou však na tom s Šanci stejně – v obou bylo je málo vody. Z hráze jsme si dali další sjezdík až do dolů do centra obce Morávka, kde jsme si u splavu udělali jídelní pauzu a pak jsem si prosadila závěrečné pivečko v místní hospůdce. Na čepu SVIJANY, takže nebylo co řešit! A pak už jen cesta domů, která byla dokopce Podle cykloměřítka jsme ujeli nějakých 50km. A příští rok jedem zase
Pózující koloušek na konec...