Tento výlet byl vyloženě roztomilý  Může za to asi ten krásný slunečný den, výhledy, kočičky a chaloupky na Bácově. Že se vydám na Skalíkovu louku jsem si vymyslela den předem, kdy mi v hlavě rotoval jeden námět na výlet za druhým. No jo, místo toho abych se věnovala tomu, čemu musím, vymýšlím si výlety. Na Skaličce jsem už jednou byla, je zde o tom i článek. Místo nádherné, ale chata mě slušně řečeno tenkráte docela znechutila. No, aspoň to obhlídnu jaký je současný stav.

Nedělní ráno vybízelo k tomu vypadnout někam ven. Přesto jsem se sebou musela svést poměrně těžký boj, jestli teda vylezu z postele nebo ne. Večer předtím jsem byla na pivu a tak jsem nebyla úplně řekněme ready. Donutila jsem se vstát, vypila jsem snad kýbel vody a že se jako půjdu chystat. No to ráno bych mohla klidně hrát hlavní roli ve zpomaleném filmu. Nebudu to zdržovat. Vše na poslední chvíli, běh na bus – jako vždy. Alespoň že skoro nikdo na Pustevny nejel, což mě překvapilo v tak krásný den. Na parkingu v Ráztoce ještě taky téměř prázdno. Nevadilo mi to.

U lanovky jsem míjela vyzdobený pomníček a šla jsem dál směr stará lanovka po modré. Bylo chladno, podvlíkačky v batohu a já klepala kosu. Tak že si je obleču, jak bude odpočívadlo. Na odpočívadle dosednu na lavičku a mám dost už teď. Co to se mnou je? Nasoukám do sebe tatranku a zahajuju akci „podvlíkačky“. V tom vidím turistu blížit se mým směrem. No nic  počkám. Míjí mě, zachází. Pokus č. 2. Další dva lidi přicházejí… co je? Celou dobu nepotkám ani nohu a teď když se chci převléct jeden za druhým. Nakonec se povedlo a snad můj kombajnozadek nebyl nikým viděn.

Mé plížení v serpentinách pod Pustevnami snad ani nebudu popisovat, protože jsem se za sebe fakt styděla. Nehledě na to, že jsem asi vypadala jak v posledním tažení, dle pohledů rodinky, kterou jsem potkala asi v půlce kopce. Po té, co jsem došla ke staré horní stanici lanovky už to byla sranda. Nejhorší za sebou, teď už jen z kopce. Ten čerstvý vzduch mě probral, uvažovala jsem pivo na Pustevnách? Lanovka vychrlila první várku měšťáků. Partyja v teplákovkách, nových teniskách zkrátka reklama na jednu nejmenovanou značku s plechovkama Radegasta v ruce. No jo řeknete si, že zase rypu do měšťáků. Ale takoví lidi patří spíš do někde do Futura než na hory. Pivo jsem nechala na jindy a šla jsem. Snad bude nějaká hospa v Bečvě. Pak mě to trochu mrzelo, neboť neděle byla poslední den, kdy bylo možné vidět jednu z dominant Pusteven – chatu Libušín ještě krásnou. V noci téhož dne vyhořela. Nechtěla jsem tomu věřit. Pokud to nějaká svině podpálila, ať se smaží v pekle.

Když jsem už byla na těch Pustevnách, měla jsem v plánu najít jeskyni Cyrilku a odlovit keš. O nejdelší pseudokrasové jeskyni na Moravě jsem toho slyšela hodně, taky jsem ji viděla na spoustě obrázků, ale že ji najdu bez gps tomu jsem moc nevěřila. Stačilo pár kroků správným směrem a byla jsem u ní. Radost převeliká, další tajemství Pusteven odhaleno. Jak tam jeskyňáři lezou to je mi záhadou, já bych zašprajcovala po několika centimetrech a to jak fyzicky tak psychicky.

Vchod do jeskyně Cyrilka

Cestou ke Skaličce bylo třeba zdolat část trasy po frekventované cestě z Prostřední Bečvy. To si člověk opravdu oddychne, až zapadne na lesní cestu. Zase mě přivítal poutač na chatu Skalíkova louka, který se už pomalu rozpadá. Hlavně, že je otevřeno každý den  K tomu se ještě dostanu. Nevím jak dlouho, ale je zde udělán nový asfalt a to po celé trase ke Skaličce a ještě dál. V létě to vidím na kolo. Teď jsem si cestu užívala, nikde nikdo, famózní klid. Na několika místech se otevírají opravdu parádní výhledy. Netrvá dlouho a je tu odbočka ke Skaličce. V okolí chaty se masivně kácí. To teda koukám. Taky si všímám, že část Skaličky má natřenou střechu. Pod chatou stojí nějaká nově postavená dřevěná garáž. Jinak vypadá vše při starém – na první pohled. Na druhý pohled zjišťuju, že je chata zavřená a uvnitř nezůstal kámen na kameni. Koukám oknem a vnitřek vypadá jako nějaká stodola, vše je holé, podlaha je pryč, vevnitř je jen pár trámů. Že by rekonstrukce? Vše tomu nasvědčuje, blbé ovšem je, že nikde není žádné info, ani pro hosty ani žádné stavební povolení, co, proč, do kdy, nebo jak. Chata je prázdná nikde ani živáčka. Snad je to tím, že je neděle a jinak se tady pilně pracuje. Chaty by byla opravdu škoda, kdyby skončila vyrabovaná. Tak potají doufám, že to někdo rozumný vzal za správný konec. Ještě nafocuju starý bazén. Vybavují se mi historické fotky, kdy je v obležení plavců. To muselo být kdysi pokoupání, říkám si, když se procházím po rozbitém dně. Ráda bych si tady zaplavala. Nebo alespoň chodila ve vodě sem a tam, na to plávání totiž moc nejsem Před chatou ještě lapnu na lavičku a poruším zákaz občerstvení z vlastních zdrojů. Sluníčko má sílu, sundávám bundu, ale chvílemi nepříjemně fučí, tak ji zase oblékám. Parádně tu je, to zas jo a ten výhled je nepopsatelný. Nádherné místo. Od Bečvy přicházejí nějací lidi, tak se pomalu sbírám. Ještě obkroužím okolí chaty, jestli náhodou nenajdu keš, ale je to marné. Zůstane na příště.

Skalíkova louka

Sestupuju lesem a kolem rostou zajímavé slaměné kytky. Jeden trs beru sebou domů. Zastrkuju je do batohu a v klidu pokračuju dolů. Výhledy jsou omezenější, ale pořád je co sledovat. Na turistickém rozcestí Suchá, mám dvě varianty zelenou a modrou. Po modré jsem už jednou šla (vyjde se kousek od Zavadilky), teď volím zelenou taky do Prostřední Bečvy. Zase je to značeno tak nějak nejasně. Jediná značka nahoře a pak dlouho nic. Říkám si, že jdu určitě blbě. Minu myslivecký posed a hlídám si odbočku k Bácovské zvoničce. Samozřejmě ji přejdu. Nakonec se nějak napojím a už jdu po vrstevnicové cestě podél lesíka ke zvoničce. Cesta je zajímavá ve svazích jsou navršené kamenné zídky, podemnou chaloupky - pozoruhodné místo říkám si. Po chvíli vidím nějakou dřevěnou boudu. Je to krmelec a zvířátka se tady očividně mají dobře. Jsou tady plakátky nabádající k tomu, aby nikdo zvířátka nerušil. Snad jim nebudu vadit. Krátce na to zahlídnu i zvoničku. A po bližším prozkoumání místa mi spadne čelist. Tak nádherné místo. Na stromech budky pro ptáčky, okolí zvoničky uklizené s lavičkou a zvon je přidělaný na stromě vedle zvoničky. Fakt paráda. Další místo, na které by mě nenapadlo zajít nebýt geocachingu. Že je tady taky božský klid asi nemá cenu říkat dvakrát Po té co nahodím čelist zpět, jdu hledat keš. Papírek s atributy zůstal samozřejmě doma, tak se snažím z paměti vydolovat, co bylo v hintu. Chvíli obcházím pořád dokola a říkám si, že bude asi další neúspěch. Krátce na to nacházím. Krabice teda pořádná. Zápasím s úkrytem i otevřením. Zvířátka ze mě asi nemají radost. Povedlo se, uvádím vše do původního stavu. Jdu se rozloučit se zvoničkou s krmelcem a vracím se zpátky na mou zelenou, která mě teď už bez odboček dovede až do Bečvy.

Této části se prý říká Bácov (né prý, je to fakt v mapě), chaloupky jsou opravdu nádherné. Celé tohle místo je hrozně fajn. Jsem úplně meltdown. Nejen z toho jak je tu krásně, ale i z toho, jak je mi horko. Opět odkládám bundu. Jsem jak v pohádce a nechápu, že jsem tohle místo nenavštívila už dřív. Kousek níž postupně přibývají domky i civilizace. Potkávám něco na způsob klauzu. Přehrádku na říčce, bohužel je prázdná. Za chvíli docházím na autobusovou točnu. Je třeba brzdit! Poslední keš dne! Spatřuju opuštěnou hospodu a geoobjekt. V momentě, kdy vlezu do geoobjektu začne pes od naproti štěkat jak šílený. Načež vyjde od naproti postarší paní. Dělám, že nic. Na chvíli zalízám do místní zastávky. Nadávám na čokla. Paní od naproti sedí na zápraží a plete. To je fajn no. Smrdí to neúspěchem. Zkusím to naposled. Pes někam odběhl, tak mám klid, ale ať se snažím sebevíc, keš prostě nenacházím. Můj druhý dnešní geoneúspěch. Zklamaná pokračuju ve své cestě, když v tom vidím pořezané chrastí s kočičkami. Že bych si vzala do vázy? A už je láduju do batohu k suchým kytkám ze Skaličky. K dokonalé image lesní ženy mi chybí už jen pomazání huby smůlou, větvě s jehličím a šišky.

Na Bácově

Docházím k zastávce nazvané Požární zbrojnice a mám hodinu čas na bus. Podle rozcestníku počítám dnešní kilometry. Jsem na nějakých 9 km. Dojím poslední chleba a jdu na další zastávku, která je vzdálená kilák. Z toho, že pošlapu podél hlavní cesty radost nemám, ale je tu chodník (který v zápětí končí). Provoz je jak cip. Cestou míjím zdejší moderní kostel. Zastávku už vidím a před ní policejní auto. Mám pořád nějakou půlhodinu času. Plagát hlásí restaurant 100 m odtud. Jdu tam. Nakonec je to hned nad zastávkou. Když procházím kolem policejního auta, neúmyslně vytrhnu „relaxujícího“ policistu z odpočinku. To mě vážně mrzí. Vcházím do velkého dvora se spoustou soch. Opět nikde nikdo. Vejdu a je mi řečeno, že je výjimečně zavřeno, neboť zde byla včera akce. A co jsem chtěla. Říkám, že jen pivo, mám půlhodinu čas, než mi pojede bus a na další zastávku jsou to 3 kilometry, tak to nemá smysl jít dál. Paní, že ani nemá naraženou bečku, ale pak mi nabízí alespoň lahvové pivo. Toš říkám, že beru. Sednu si ven, paní říká, že přijde. Sedím, piju, spočívám a jsem tak příjemně unavená. Nic se mi nechce. Čas se nějak brutálně zrychlil, takže mám půl piva před sebou a naráz nestíhám. Ještě zaplatit musím! Rychle dopíjím a jdu za paní nahlásit, že odcházím a zeptat se, co jsem dlužna. Paní mě totálně odzbrojí tím, že to tak mám nechat, jako kompenzaci za to, že mě nepozvala dál. Říkám, že to přece nejde. Prý jde.  Takže jí děkuju a říkám, že se někdy určitě stavím i s mým Drahým, mají to tam fakt moc hezké.

V pozitivní náladě vyjdu a nad zastávkou vidím projíždějící autobus. Ani nezastavoval. Nadávky vypisovat nebudu, ale krve by se ve mně nedořezal v tu chvíli. Na zastávku doběhnu, zmatkuju a snažím se najít, co to bylo za bus. Bohužel žádný podobný nenacházím. Pořád se snažím přesvědčit, že to můj určitě nebyl. A jak byl? Další jede za nějaké dvě hodiny, tak to by byl solidní pěší výlet podél silnice. Protože mi přesvědčování a povzbuzování totálně nejde, náladu mám na bodu mrazu a nevím, proč tam vůbec ještě čekám. Chvíli na to se objeví na horizontu červený autobus. Chce se mi řvát radostí. Zastaví, já nastoupím a lidi se divně dívají na mě a moje chrastí  Mně je to však jedno, jsem ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo. Když to tak v buse hodnotím, byl to bláznivě povedený den.

Více fotek tradičně na rajčeti: ZDE