Shodou okolností se členové rodiny mého Drahého v neděli rovněž chystali k Prašivé. Ne přímo na ní, ale pod ní A tak jsme se nacpali k nim do auta, ať ušetříme nějaký ten čas a nešlapem z Raškovic. Odjezd stanovili na 10:00. Ráno bylo tradiční, oba jsme nestíhali. Za 10min 10 jsem vařila svařák a můj Drahý si dělal smaženky. V kuchyni to vypadalo jako po výbuchu, ale kdo by se o to v tu chvíli staral. Důležité bylo, že odvoz jsme stihli. Den byl slunečný, vypadalo to na hezkou procházku. Nad téměř vyschlými vodopády jsme obdivovali mlhu pod Ondřejníkem a protože z Prašivé není vidět vůbec nic a cestu dál jsme ještě nikdy nešli, čekali jsme, že je to dneska možná náš první a poslední výhled.

Kdo nikdy nebyl na Prašivé, měl by to napravit. Výhled sice chybí, za to je tady krásná turistická chata s vycpaným medvědem v předsíni a kousek vedle stojí dřevěný kostelík sv. Antonína. Obdivovat je rozhodně co. Zdá se, že to lidi ví, neboť to tady bylo jako na Václaváku. Velkou zásluhu na tom má i fakt, že je možné dojet až k chatě autem. Po 11h se začaly scházet doslova davy. Do toho probíhala nějaká běžecká soutěž, hemžilo se to tady očíslovanými sportovci, kteří postupně přibíhali směrem od Kotaře. I co do počtu ostatních turistů, které jsme pak potkali patří trasa Prašivá - Kotař mezi oblíbené. Po té co jsme si dali v chatě česnečku, šel Martínek nafotit kostelík a já ho čekala před chatou. Čekání mi zpestřila partička cca. 12-13 letých chlapců. Dva z nich se točili na místním kolotoči a mezi zbytkem koloval notně napěný lahvový Radegast. Nemohla jsem si nevzpomenout na své pivní začátky Bylo zajímavé pozorovat, jak se chlapec sedící v srdci kolotoče na tyčkách snaží napít. V duchu jsem tipovala, kdo skončí na zemi dřív. Chlapec? Pivo? Oba současně? Nic se však nestalo a kluci se pak zdejchli i s pivem někam pryč.

 

Po té, co se Martínek vrátil z focení jsme byli oba z těch lidí už nervózní, nastal čas opustit davové epicentrum a vydat se směr Kotař. Kopec který záhy následoval mi nijak zvlášť nevadil, hlavně že už bylo klidněji. Netrvalo dlouho a došli jsme k vysílači a výhledovému místu se spoustou kamenných mužíků. Před námi se rozprostírala ukázkově narýsovaná vrstva smogu. Jedním slovem hnus, co musíme dýchat, kolikrát nám to už ani nepříjde, ale když to člověk takhle vidí... Oba jsme se shodli na tom, že výhled za normálních podmínek musí být luxus. V dálce smogové lajny bylo vidět jen oblak čerstvě vypouštěného bordelu, který vypadal jako atomový hřib. Vyfotila jsem Martínka s mužíkama a šli jsme dál. Cesta to byla fajná, buď rovinka, nebo lehce z kopečka. K mé radosti i se zastávkami naučné stezky - ty totiž miluju. Po cestě jsme taky potkali studánku a dva prameny. A tak jsme fotili, kecali, pili svařák a cesta fajně ubíhala. Na můj vkus až moc rychle. Tak se stalo, že se před námi zjevila chata Kotař. Hodně mi připomínala chatu Sulov na Bílém Kříži. Podobná ji nijak není, ale bude to asi tím nápisem na boku. Prý tady mají i koně, ale ohrada byla prázdná. Nějak jsem tušila, že dál na Ropičku nepůjdem. Co se dalo dělat na Kotaři jsme snědli zásoby, nasáli čerstvý vzduch, pofotili chatu, kde rovněž vládl čilý ruch, ale s prašivským Václavákem se to srovnat nedalo a vydali jsme se po modré dolů do Morávky. Na Ropičku určitě zajdeme příště, mám to slíbeno

 

 

Sotva začala cesta klesat objevilo se další výhledové místo, odhadovala jsem že před námi bude nejspíš Travný a Lysá. Kvůli mlhy jsme viděli jen obrysy, ale jak se později ukázalo - měla jsem pravdu. Zde musím uveřejnit výtku k tomu, jak je tato cesta značená. Hledání modré značky místy připomínalo práci pro detektiva. Jak to tak bývá značení vás zradí když ho nejvíc potřebujete a taky že jo. Před námi cesta do Y značka nikde. Tak jsme se rozdělili, já šla cestou špatnou a Martínek značku našel někde dole. Naštěstí jsme se radostně shledali a pokračovali správnou cestou. V lesíku nad Morávkou jsme si zablbli s Canonkem, všude spousta listí, proč se nezahrabat? A tak mám sérii fotek "xicht v listí" Po té co jsme došli do Morávky se začínalo smrákat a klesající teplota o sobě rovněž dala vědět. Došli jsme do Pražma, tam jsme počkali na autobus a dovezli se zpět do Raškovic. A pak už jen sbalit věci a zpátky domů do FpR.