Už nějaký ten čas mám spadeno na oblast Javorníků, zejména na památník na Ztratenci. Na fotkách se mi to místo moc líbilo a říkala jsem si, proč jsem tam ještě nebyla? Rovněž jsem chtěla nějakou generálku před přechodem Javorník – Radhošť, ať vím, jak na tom jsem. Byť po srpnovém přechodu Poloniny Boržava, už dojdu snad asi všechno. Nicméně, co by bylo lepší, než Velký Javorník, akorát ten slovenský? Už to vypadalo, že babí léto letos nebude, ale nakonec přišlo. Celý týden jsem čekovala předpověď, zda se krásné počasí udrží do pátku, abych si mohla vzít volno a vyrazit. Já nejraději chodím všude přes týden, protože opravdu nemusím davy a v Beskydech je to v posledních letech čím dál horší. Bylo však nutno se vypořádat s otázkou, jak se do Velkých Karlovic dopravit. Vím, že cyklisti ještě jezdí, ale já jsem docela zimomřivý tvor, takže pro mě kolo už spinká. Navíc, než bych do Karlovic dojela, minimálně půl dne by bylo pryč. Toš na co mám to auto? Tím byly kostky vrženy, a co čert nechtěl – padlo to na Yarise. Myslela jsem, že pojede i můj Martínek, vlastně jsem doufala, že by jako mohl řídit, když už tam bude Ale jako správný úderník šel raději do háku.

Ráno začíná tradičně a to tím, že nemůžu vstanout. Posouvám budík a dělám, že tu nejsem. Nakonec mě z postele vytáhne to, že se na Valachy fakt těším. Počasí vypadá příznivě, přesto vařím svařák pro řidiče (známý též jako „dětský svařák“, nebo-li šidítko z jablkového džusu), kdybych na hřebeni náhodou zatoužila po něčem teplém. Posbírám nějaké jídlo a vyrážím.

Dobový záběr silnice ze Soláně do Velkých Karlovic - zrovna taková vymazlená zatáčka (zdroj: R. Smahel: Beskydy, 1974)

Jak jsem už v jednom z předchozích článků zmiňovala, učím se řídit. Dalo by se také říct, že jsem s tím drobínek zaspala. Po 10 letech, kdy jsem si akčně udělala řidičák, ale neřídila, se nezačíná úplně nejlíp. Byť už nejsem tak posraná, tak úplně jistá si též ještě nejsem. Mám plán dostat se do Velkých Karlovic, kde chci pod Kyčerkou nechat Yarise a odtamtud již do hor. Znám cestu na Soláň z Hutiska, taková záživná cesta, kde o zatáčky není nouze. Dál už to neznám. Je to 50 km tam a dalších 50 km zpátky. Cestou pod Soláň asi nudit nebudu, nic zásadního se nestalo. Na co jsem nejvíce zvědavá, je jak si poradím s kopcem na Soláň. Už pod kopcem mě předjíždí první auto. Dobře to začíná. Projíždět tudy je pro mě i nostalgie, protože jsem tady kdysi jela na kole a potkala jsem veteránskou jízdu. Kdepak dnes. Veterány v garážích, kolo ve sklepě, jsem jen já s Yarisem a musíme to zvládnout. Ale ty zatáčky, Kristova noho! Mám z toho opravdu respekt, pekelně se soustředím a potím se až na prdeli. A chce se mi čůrat, protože jsem to ráno přehnala s čajem. Ani tak mi nestačí uniknout fakt, jak jsou stromy okolo cesty nádherně zbarvené a sluníčkem nasvícené tak, že to vypadá, že člověk projíždí překrásným barevným portálem. Škoda, že nemám vpředu kameru. Protože to je fakt kulervoucí.

Dolů do Karlovic je to pro mě ještě horší, než nahoru. A jsem přesvědčená o tom, že zpátky tudy už nepojedu, ještě k tomu potmě. Taky si všímám, že na Zlínsku jsou o dost horší cesty než v MSK. Ať to zas nezdržuju, bo už je stránka popsaná a ještě jsem nedojela. Přijíždím na parkoviště pod Kyčerkou a jsem neskutečně šťastná, že jsme já i Yaris dojeli ve zdraví. Hned to volám Martínkovi. Nezní, že by ho to nějak moc zajímalo, tak žádné zdržovačky, přezout boty, nafotit tisíc fotek Yarise, jak stojí na parkovišti ve Velkých Karlovicích a vyrazit do terénu.

Galerie dřevěných soch ve Velkých Karlovicích

Je krásně a teplo. Čeká mě chvilka po asfaltu, ale hned první zpestření cesty přichází záhy v podobě venkovní galerie dřevěných soch. Sochy představují řemesla, která na Valašsku dříve byla běžná. Musím říct, že sochy jsou moc krásné a detailně udělané. Celkově venkovní expozice fakt stojí za to. Nečekala jsem, že to bude až tak skvostné. Hned vedle této venkovní galerie se nachází kaple sv. Huberta, což je docela novostavba – byla dokončena roku 2014 investorem Synot (který snad vlastní celé Karlovice). Součástí této galerie je i vyřezávaný Betlém.

Dál pokračuji po cyklostezce, která by mě měla dovést na hřeben Javorníčku. Po cestě si ještě všímám celkem obřího staveniště. Jak se pak dočítám ve Valašských novinách, které jsem sbalila po cestě, má to být Vodní svět s nejmodernějšími technologiemi. Bude tam všechno. Sauny, tobogány a hlavně relaxy. Samozřejmě investor skupina Synot. Jestli je to tady zapotřebí nevím, nicméně už je stejně pozdě nad tím dumat. Snad to nebude nic nechutně monstrózního. Tak mě napadá ještě v souvislosti s tím Synotem, kdo si dnes ještě vzpomene na korupční aféru z roku 2004? Hádám, že už nikdo, tak nějak rychle na všechno zapomínáme a úplatkáři si nás kupují nadále.

Kaplička na Strečkové

Když po cyklostezce dorazím na hřeben, dělám malou odbočku ke Kapličce na Strečkové. Na fotkách na mapy.cz vypadala fakt ohromujícně (omlouvám se, ale když jsem na Valašku docházejí mi superlativy). Ovšem v reálu mi klesla huba. Neskutečné místo, které vypadá, že to snad je jen kulisa pro natáčení nějaké pohádky. Respektive fotopoint – vyfoť a dej si na plochu. Za mě je to určitě jedno z nejkrásnějších míst, jaké jsem kdy viděla. A nikdo tu není! Lapnu na lavičku a rozjímám. Takhle si představuju dokonalý okamžik. Opravdu neskutečné! Slyším za sebou nějaké štrachání a blíží se to. Ježiš, za kapličkou jsou ovečky! Nikde nevidím, žádný ohradník. Ovečky si tu prostě jenom tak migrují, jak se jim zlíbí. No říkala jsem si, že je to divné, že by sem chodilo tolik psů, když jsem cestou ke kapličce kličkovala mezi hovínky. Už vím, kdo tu tak nakadil. Docela tu fouká, tak dětský svařák bodne.

Další úchvatná věc jsou ty výhledy! Fakt mám problém poznat, jestli jsem ještě v realitě, nebo se mi to zdá, byť mě se zdá spíš o děsivých místech, než o takových neskutečně nádherných. Ale tohle realita je. Musím se nutit jít dál. Absolutně bych neměla problém zůstat tu po zbytek dne.

O výhledy fakt není nouze

Chvíli jdu lesem, pak jsou paseky a všudypřítomné výhledy. Opravdu mám problém jak to vyjádřit, aby to nebylo kýčovité. Byť ta krajina je tak nádherná, až to kýčovité je. Ale takový kýč si dám líbit. Abych to trochu odlehčila, tak od Javorníčku jsem čekala víc Rozuměj, sluníčko se zrovna schovalo a tak výhled odtud je takový „běžný“. Samozřejmě mě berte s rezervou. I tady je to pecka, ale oproti Strečkové, nesrovnatelné. Jinak tento Javorníček je jen příprava – Veľký Javorník teprve bude.

Pod Javorníčkem potkávám prvního člověka. Respektive prvně vidím psa, což mě vyšokuje, páč je na volno a až pak člověka. Dívčina asi taky nečekala, že tu někoho zrovna teď potká, ale pejsek je poslušný, tak se jen pozdravíme a já už vidím kapličku pod Javorníčkem. Zde se rozhoduji pro svačící pauzu. Koneckonců rozkošná kamenná stavba s dřevěnou střechou k tomu vybízí.

Kaplička pod Javorníčkem

Když dojídám, přichází skupinka asi 4 chlápků. Říkám si, že vyklidím pole, ale zastavují jen na pár fotek, takže to tak nějak vychází, že jim jdu v patách. Kruciš, co teď. Využívám výhledového místa, kde si dělají selfíčka a deru se dopředu. Což mi vychází až do sedla Příschlop. Tady se kluci ztrácejí. Zdá se mi, že tady měli asi auto, protože když se ohlížím zpátky, vidím někoho odjíždět. Jsou tu dvě chalupy, ta jedna se prý pronajímá. Pokračuji po zelené už na Slovensko do sedla Bukovina.  Potkávám jen za Příschlopem dvě paní a pak už nikoho. Cesta vede pořád lesem. Pod sedlem Bukovina je to trochu divočejší, jsou tu nějaké vývraty, asi řádila meluzína, ale jako laňka vše překonám a jsem v sedle. 

Asi všichni ví, že slovenské rozcestníky nemají vzdálenost v kilometrech, ale mají časový údaj. Mně to přijde na prd. Mám raději vzdálenost, navíc ty časové údaje mi připadaly dost nadhodnocené. Na Stratenec píšou 35 minut. Normální chůzí jsem tam byla cca do 20 minut. Ještě něco málo o sedlu Bukovina. Nachází se zde turistický přístřešek, nějaké mapové vývěsky a pamětní kámen s číselným označením 12 a textem, že Bukovina je zarůstající horská louka a jedno z míst výskytu ohrožené Chrpy horské.

Na Stratenci se nachází památník věnovaný třem vojákům v podobě tří křížů, kteří na konci druhé světové války padli při osvobozování Velkých Karlovic. Jsou zde i čerstvě položené květiny. Dále rozhledna, ze které se již nerozhlíží, nějaké ty lavičky a jak je na Valašsku samozřejmostí – nádherný výhled. Na zdejší dřevěnou rozhlednu je vstup zakázán. Už od pohledu i bez toho zákazu, by člověku došlo, že rozhledna už není moc v kondici. Mně to přesto nedá. Ovšem můj výstup nemá příliš dlouhého trvání. Stoupím na šprušli a hned zase sestoupím. Páč cítím, jak se pode mnou dřevo prohlo. A to spodní šprušle ještě vypadají zachovale oproti těm horním (které zbyly). Takže fotky z rozhledny bohužel nemám. Škoda. Rozhledna byla vybudována v rámci dotace v roce 2008, ale s její údržbou se asi už nepočítalo. Což mi nepřipadá jako účelné vynaložení prostředků. Něco postavit z veřejných peněz a za pár let to nechat schátrat. Rozhledna by měla mít určitě větší životnost, než nějakých 10 let.

Na Stratenci

Chvilku jsem na Stratenci sama, po chvíli přijíždějí dva cyklisti. No cyklisti. Mají elektrokola. Dáváme se do řeči. Vyjeli z Kasáren, kde nechali auto a pokračují až někam do Huslenek. Načež jim pochvalně odpovídám, že to teda mají slušnou štreku. Pak z nich vylízá, že v Huslenkách mají druhé auto, kterým se pak vrátí pro to první. Zajímavě naplánovaný výlet. Nicméně já prostě nemám elektrokola ráda. Nemohla bych se cítit dobře z toho, že jsem někde „vyjela a dojela“, protože jsem tam vlastně nevyjela a nedojela a celé je to fejk. Taky je prý fajn řešit, když jste daleko od domova a to kolo se vybije a není kde ho nabít To nám kdysi líčil jeden neznámý chlápek na Podolánkách. Honil kiláky, kdo ví kde a pak stěží s vybitým kolem došlapal domů. Zkrátka, kdo může, měl by se snažit vlastními silami a nespoléhat, že to za něj někdo (něco) udělá. A to si myslím platí i obecně, nejen pro elektrokola.

Ale to jsem odbočila. Dorazí ještě pár lidí a já protože nevím, jak dlouho mi ještě bude trvat cesta, pokračuji dále k Veľkému Javorníku. Na to, že je pátek, tak od Javorníku směrem ke Stratenci lidi docela chodí. Nedivím se. Kdo si vzal dnes volno, neprohloupil. Je nádherný barevný podzimní den. Úžasné výhledy mě doprovázejí vlastně po celou dobu na Javorník (ve fotogalerii jsou nějaká panoramata, tak se mrkněte). Když se blížím k Veľkému Javorníku, tak mi to tady hrozně připomíná Poloniny, hlavně ta holá část hřebene. Nemůžu si pomoct. Jsem zvědavá, co řeknou kluci, až uvidí fotky.

Veľký Javorník (1071 m n. m.) je nejvyšším vrcholem Javorníků. Je vidět i z rozhledny na Velkém Javorníku (toho frenštátského). Vždycky jsem si říkala, že na něj musím někdy zajít a teď jsem tady. Aleluja. Tak mě napadá, možná by to byl zajímavý challenge navštívit všechny Javorníky a Javorníčky v republice. Překvapuje mě ten dřevěný kříž, z dálky jsem si ho vůbec nevšimla. Jsou tu nějaké lavičky, ohniště a schránka s vrcholovou knihou polepenou všemožnými nálepkami. Dojídám zbytky a dávám si dětský svařák. Tady je taky tak úžasně, jako nečekala jsem to, že se to dneska až tak povede. Lehce jsem už v preventivním stresu z odjezdu busu z Podťatého, který bych ráda stihla. Ale myslím, že jdu dobře a vše stíhám. Jdu si užít ten zbytek výletu. Teď mi výhledy na chvíli končí. Pokračuji lesem přes Národní přírodní rezervaci Veľký Javorník. Ta chrání jedlo-bukové pralesy. Potkávám další kámen s číslem 15, což mě trochu zaskočí, protože na Bukovině bylo číslo 12 a já žádný další neviděla až do teď. Ani nevím, jestli je to nějaká „naučná stezka“ v kamenné verzi? Tento kámen informuje o NPR Veľký Javorník.

Veľký Javorník (1071 m n. m.)

Průchod javornickou rezervací je velice příjemný. Les je nádherně barevný a je to z kopce. Brzy vycházím u lyžařských sjezdovek. Patří k turisticko-lyžařskému středisku Kasárne. V dřívějších dobách se jednalo o střežené hraniční místo. Dívám se před Kasárnami na ukazatel, že by se dalo dojít až na Bumbálku. To by nemusel být špatný výlet. Po hřebeni se jde fakt dobře. Ale jako prioritu bych se spíš chtěla podívat na opačnou stranu k Malému Javorníku. No, je třeba zosnovat plány na příští výlet.

Na Kasárnách, jsem jak Alenka v říši divů. Takhle nějak si představuju konec světa, ale ono to vůbec takhle není. Jsou tu sjezdovky, chalupy, hospody a další budovy se staví. Vypadá to, že se tady cestovnímu ruchu daří. Začínají mě děsit ty 3 kiláky dolů po asfaltu k autobusové zastávce. Nesnáším asfalt. Asi jsem cestu zpět nezvolila úplně vhodně. Tohle je další nevýhoda toho, když jedete na výlet autem. Krom toho, že si nemůžete dát pivo, musíte se k němu vždycky nějak dostat zpátky (pokud nejste jako cyklisti ze Stratence). Co můžu dělat, vydávám se po asfaltu dolů.

Na Kasárnách

Na odpočívadle v zatáčce stojí auto. Ty jo, to je auto, které jsem viděla, kdy jsem scházela z Butorek ke Kasárnám. Moc aut za tu dobu, než jsem došla, neprojelo. Jdu si po svém, ale všímám si, že řidič na mě něco volá. Mám sluchátka, tak se nechytám a netuším, co může chtít, jestli se ztratil?! Když přijdu blíž, tak starší pán (v důchodovém věku) se mě ptá, jestli chci vzít dolů, že jede do Karlovic. Teda dost mě to zaskočí, první scénář v hlavě mi najíždí samozřejmě černá kronika s tím, že: „eLitko nikam“!!! Pak si říkám ten asfalt bude jedno velké neštěstí a stejně na mě je tak někdo zvědavý. I kdyby mám pepřák při nejhorším. Tak jedu.

Jak jsem zmínila v úvodu tak Karlovice neznám. Když se mě pán ptá, kam chci přiblížit udělám celkem velký fejk a to, že řeknu, že mám auto v Leskovém místo v Pluskovci. Jak jsem si to mohla takhle poplést, netuším. Možná mě rozhodilo těch pět stejných písmenek Nejzásadnější však je, že Leskové je opačným směrem, než Pluskovec. Což však zjistím, až když se mi zdá, že jedeme nějak dlouho a zapnu polohu na mobilu. Hned hlásím, že jedeme na opačnou stranu a jsme blbě. Načež mi chlapík říká, že to musím vědět já, kde mám auto, že on jede dle pokynů. Jo, to uhodil hřebíček na hlavičku. To bych asi měla vědět, kde ho mám Pak mi dochází, kde je chyba a to, že jsem mu blbě řekla Leskové místo Pluskovec. Omlouvám se mu a chlapík se otáčí a jedeme teda už správným směrem. Je mi to trapné a cítím se opravdu blbě, že se mi nabídl v dobré víře a nakonec z toho chudák má tour de Karlovice. Naštěstí to nijak tragicky nebere a říká, že aspoň pokecáme. Ptá se, jestli jsem měla ráda Gotta, říkám, že tak nějak normálně, kdo ho rád neměl, že jo. Načež pán hned ukazuje časopis tuším, že to byl nějaký Pestrý svět Gottovo vydání, že si bude doma číst a vzpomínat. Pak se mě ptá, jestli nechci zákusek. To zkrátka nevymyslíš  Probereme toho hodně od jeho sestry žijící v Makově, jeho dětství v Karlovicích, přehradu Šanci, moje řízení, jaktože turistikuju sama, atd. Už ani nevím.

Vysazuje mě na parkovišti u místního hřbitova. Dávám mu všechny drobné, co mám v peněžence, což se mu vůbec nelíbí, protože říká, že má peněz dost, není žádný sociál a přece se sám nabídl, že mě sveze. Načež mu říkám, kdybych jela autobusem (což původně bylo v plánu), tak za něj také zaplatím a navíc, kvůli mně musel zajíždět, protože ani nevím, kam vlastně jedu. Odvětí mi tím, že jsem si alespoň měla dát ten zákusek

Jsem z tohoto zážitku tak rozrušená (ale v dobrém), že naprosto zapomenu navštívit místní dominantu - dřevěný kostelík. A to jdu přímo kolem něj. Mám další věc na příště. Když se blížím k parkovišti, tak mě to až dojme, když vidím opuštěného Yariska, jak tu na mě čeká. Na celém parkovišti je totiž úplně sám!

Byť jsem byla přesvědčená, že už zpátky nepojedu přes Soláň. Nakonec měním názor. A to ze dvou důvodů. Jednak tím, že jsem se svezla, mám ušetřený nějaký čas a za druhé mám v plánu zajet si do Cyklobaru na jídlo, když vím, že se stihnu vrátit za světla. Nastává historický okamžik, kdy si poprvé v Baru nedávám pivo, ale jsem o vodě. Účtenka za pizzu a vodu s citrónem je doteď přimagnetovaná na lednici

Dnes pecka, nemám co dodat!

Všechny fotky ZDE

Trasa v mapy.cz (do místa odkud jsem jela autem)