Tak poprvé v novém roce na přehradě. Výlet se mi povedl i nepovedl zároveň. Usmyslela jsem si, že prostě musím už KONEČNĚ vyrazit na přehradu. Vyjela jsem ve středu 8.1.14. Bylo mi jasné, že to, co bylo viditelné přes léto, z toho teď uvidím banán. Ale člověk se musí snažit, aby se jiní měli dobře! Co už, mé nejoblíbenější místo na světě mě nemůže zklamat snad nikdy. Hladina byla na nějakých 492 metrech + drobné. Přes léto to bylo kolem 487 m n.m. No co, zamáčknu slzu, snad uvidím aspoň hamerské nádraží.

Základy Hamerského nádraží

Ráno vstanu poměrně brzy, ať dojedu včas. Vypadá to nadějně, prosvítá sluníčko mezi mraky, zemský ráj to na pohled. Po příjezdu do Frýdlantu začne drobně pršet. Zakleju a pohrozím, ať to ty, co jsou nahoře, ani nenapadne. Já jdu prostě fotit na přehradu a odmítám jít v dešti!!! Po cestě v autobusu na Hamry to vypadá dobře, chytám optimistickou nálad, že počas vyjde. A vyšel. Vystupuju na Samčance a vydávám se známou cestou do bývalého centra Starých Hamer. U základů Havlíčkova obchodu shledávám vše při starém. Fotím a fotím. Dokonce i nočníkohrnec, který otec postavil na sklepní okénko v roce 2011, je stále na svém místě. Prostě Hamry, čas se zde zastavil. Pokračuju do centra, vylezu z lesíka a fotím o sto šest. Co to je vpravo? Vidím - nějaký chlápek v černém. Jelikož jsem paranoidní, schovám se a vyčkám, až odejde. Pořád se rozhlíží, v duchu se sebou rozprávám, že je to divné, kdyby to byl Hamřan, dávno by už šel. Nakonec opravdu zajde a já vyjdu. Zase fotím. Chvíli na to vidím pár metrů od sebe posed. Nic takového tu přece nebylo! Co by tady myslivci viděli a navíc by jim to ani Povodí nepovolilo! 2+2=4. Kruci, honem do leska se schovat. Zalezu naproti do lesíka, schovám se mezi stromy. Přes větve vidím prd, k tomu jsem slepaňa, fotím, zvětšuju. Je tam na posedu. Sedí a hlídá. Hlavou se mi honí nespočet sprostých slov a vidina složenky s pokutou, pokud mě uvidí. Kruci, přece jsem nejela takovou dálku jen tak, abych to teď otočila. Nepřipadá v úvahu. Jen klid, zdá se, že mě neviděl. Můžu k nádraží, ale ne dozadu k mostku, tam to mám spočítané. Jdu k nádraží, situaci budu stále hlídat a doufat, že kdyby se zjevil, uteču, odjedu a už mě nenajde ani svatý.

Staré Hamry s kostelem sv. Jindřicha

Jdu teda lesíkem k nádraží. Přes vyvrácené stromy potkávám různý bordel, staré boby, kbelík od barvy a plastové flašky. Trošku úcty by to chtělo. A především přestat si už konečně srát do vlastního hnízda – toť můj vzkaz pro český národ. Scenérie jsou úžasné. Počasí se vybralo a já jsem v jiné dimenzi. Jsem na Hamrech, moje představivost jede na plné pecky a představuju si, jaké to tady bylo a mohlo to být. Docházím k nádraží. Fotím, osahávám, představuju si, užívám si a je mi skvěle. Jsem ale stále ve střehu pro případ, že by se od někud někdo zjevil. Naproti sobě vidím kamennou zídku, jdu tam. Docela se bořím, ještěže do mých goretexových bot, ve kterých trpím jak pes, neteče. Že bych prošla na druhou stranu? To bych musela obejít vodu a asi by mě viděl. Tak se (ne)spokojuji se zazoomovanými fotkami s tím, že se jednou vrátím! Jdu po staré trati stejně jako před dvěma lety. Potkávám sloup el. vedení, leží na trati, kolem a na něm původní keramické izolátory. Dva popadané balím jako suvenýry. Jak jsem řekla, jsem v jiné dimenzi, fotím, jsem v úžasu. Otočím se, dva lidi naproti ve svahu na mě čučí. Super. Otočím se na ně a taky zírám. Odcházejí. Ten jeden má snad přes rameno pušku?! No říkám si, teď pro mě příjdou už určitě. Co už, jdu dál. Fotím starý železniční mostek ze všech stran a stále čekám. Nikde nikdo. Jdu dál po staré trati. Tak daleko, až mi opět mizí ve vodě. Dál se dá jít po břehu až do Hutí, ale mám ještě ambice nafotit bobovou dráhu. Vracím se zpět do Hamer. Pocity smíšené, mise splněna tak na 60%.

Železniční most

Když dojdu na Samčanku k dráze, jsem už vytočená. Krom cedulí se zákazem je tam zase ten chlap, co tam byl na podzim, když jsem tu byla s Martínkem. Uvažuju - jít tam? Racionální já říká: stejně si tam rozbiješ hubu, bo to je namrzlé a klouže to, ale třeba s tím chlapem bude řeč, což znamená zisk nějakých nových info (proč tam furt je, kdo to je, co se plánuje s dráhou dál… atd.) Nakonec vyhrává mé reálné já - nemám nálad se s někým bavit, jdu si koupit něco do obchodu. Resp. do místní Jednoty, ve které je prd. Snažím se vypadat normálně, před vstupem očišťuju boty od bahna co to jen jde. Jsem v obchodě jediná. Prodavačky se divně dívají, naštěstí chvíli po mě vtrhne do obchodu banda děcek ze zdejší školy. Není z čeho vybírat, beru arašídové křupky. Cpu se křupkama a jdu po cestě do Hutí. Po staré zarostlé cestě z Břestového vidím čerstvé stopy od auta, jestli tam bude někdo čekat, tak se na to už fakt vys… Díky bohu nikde nikdo, po Velkovském mostě ani památky, všude voda. Cesta končí v přehradě, dál se jít nedá. Ale ten božský klid co tu je! Fotím, užívám a zároveň lituju, že jsem tady nebyla v létě, kdy tady bylo něco vidět. Sluníčko neskutečně osvětluje protější les. Pastva pro oči. Zase jiná dimenze. Říkám si, že až se budu muset odstěhovat, tak to bude fakt pakárna. A že ten čas příjde už brzy. Fotím několik selfies na památku. Čas se chýlí ke konci, za chvíli pojede autobus. Šlapu směr zastávka a znova se snažím očistit si boty. I gatě mám zabahněné durch. Nakonec se to povedlo, říkám si sedíce na zastávce, zatímco jsem zlikvidovala několik papírových kapesníků k očištění botů natolik, aby mě řidič neodmítl vzít do busu. Cesta proběhla v klidu a jel ten samý řidiči, co ráno. Co řící závěrem? Myslela jsem, že toho projdu více, ale vzhledem k tomu, že jsem jediný smolař, který zde potká hlídače, je to úspěch

Cestou do Hutí po staré silnici

Fotky ve fotogalerii ZDE