V minulém, poměrně optimistickém příspěvku jsme se seznámili se slečnou Kristinou P. z Lubna. I dnes u ní zůstaneme. A o čem tedy bude dnešní písemnost? Vrátíme se do Kristinčiných dvou let, které nebyly zrovna nejradostnější. V dnešní době je zcela běžné, že si pro jídlo zajdeme do super či hypermarketu a považujeme ho za zcela samozřejmou záležitost. Jenže tak samozřejmé to nebylo vždy, na což se dnes už prakticky zapomělo. A to není dobře. Osobně mi hodně vadí, jak se jídlem plýtvá a nikdo se nepozastavuje nad tím, kolik se toho dnes vyhazuje.

V písemnosti z roku 1917, tj. během První světové války, měla Kristinka 2 roky. Aby měla co jíst, musela mít potvrzení na to, že "nemá co jíst", že se doporučuje, aby ji byl prodán chléb. Vše doplněno řádným kulatým razítkem a podpisem člena chlebové komise. Asi si říkáte, jaká chlebová komise? Ale čtete dobře, doba byla zlá a o tom, zda bude co jíst rozhodoval někdo jiný...

Protože písemnost není zrovna nejčitelnější, zde je přepis:

Potvrzení

Podepsaný stvrzuje, že Kristina P. má nedostatek potravin. Doporučuje se proto, by jí prodán byl chléb. V Lubně 30.10.1917

Za chleb. komisi