Jdi na obsah Jdi na menu

Zase ta Bystřička 11.10.2014

23. 10. 2014

Toto je report ze zakončení cyklosezóny 2014. Podzim je tady, počasí bylo sice do nedávna docela solidní, ale dny se nám krátí, pomalu se ochlazuje, všichni to známe. Na Lysé už máme i sníh. Krásný říjnový slunečný víkend mě doslova donutil někam asi letos naposledy vyrazit na kole. Ale kam? Volba padla na Bystřičku, kde jsem sice letos už byla, ale líbilo se mi zde natolik, že jsem ji chtěla navštívit znovu. Minulou trasu přes střítežský krpál jsem ihned zavrhla. Hledání alternativní cesty bylo otázkou chvíle. Vezmu to přes Vidče a Videčské paseky. Aby to nebylo málo, při zpáteční cestě Valašskou Bystřicí si odskočím na rozhlednu Búřov.

Plány smělé, dny krátké, přesto vyjíždím až v 11 dopoledne. Opravdu mi nehrozí vyhecovat se a jít někam na východ slunce  Naštěstí jsem v Rožnově poměrně rychle, za pivovarem už stoupám do Vidče, otevírají se zde pěkné výhledy na město. Za nedlouho spatřuji železný most a odbočku na naučnou stezku Hradisko, kterou si chci taky v budoucnu projít. Na mostě je nápis: „ÚZEMÍ PIVNÍHO GANGU“. Tak to jedu dobře. Jen pivo tentokrát nevezu. Naštěstí po mně nikdo pivní výpalné nepožaduje. Za mostem začíná sjezd až do Vidče. Zdejší kostel je nepřehlédnutelný. Chvíli zastavuju a čtu nějaké zajímavosti z info tabule o obci. Přesně se neví, kdy Vidče vzniklo, první zmínka je z roku 1310, což jej řadí k nejstarším obcím na Rožnovsku. Zajímavá mi připadá i uvedená struktura obchodu a řemesla z roku 1900, skládající se z 9 řemeslníků, 3 kupců, 2 hospod, 3 náleven a mlýna. To vysvětluje proč území pivního gangu.

Čas kvapí, je třeba vydat se dál. Pokračuji po cyklotrase 6012, která mě sem dovedla a koneckonců ještě dovede přes Videčské paseky až do Broučkovy Velké Lhoty. Jsem lemra a tak většinu kopce jdu vedle kola. Cyklotrasa vede po takové úzké cestě podél lesa a jezdí jedno auto za druhým. Nechápu, kam jedou zrovna tudy. Když cyklotrasa konečně zamíří do lesa, je provoz o poznání klidnější, přesto pár aut ještě potkám. Za nedlouho vyjíždím na hřebeni mezi domky a fotím výhledy. V tom mě vytrhne z focení hrdě jdoucí vyprsené (myslím to doslovně) stvoření. Triko dole, prsa rozvalená do stran, se při chůzi natřásají sem a tam. Říkám si odvážná to žena. Když se přiblíží blíž, vidím, že žena je ve skutečnosti muž. A tak nějak se snažím nezírat, ale ono to moc nejde.

Videčské paseky

Za chvíli jsem na rozcestí, kdy modrá značka opouští cyklotrasu. Sice se za chvíli zase shledají, ale váhám kudy jet. Modrá znamená kopeček a rozježděnou cestu od lesáků a cyklo zřejmě pohodovou projížďku. Vybírám modrou i za cenu, že kolo zase tlačím. Ještě jedna věc mě zaujala. Cestou samé rodinné domky a najednou staré zničené JZD. V tu chvíli mi to přijde hodně líto, když je to tady takové líbezné a najednou takový hnus. Nějaký malý ovčínek by se zde určitě vyjímal víc. Krajina je to opravdu nádherná, kopečky, louky a dostatek výhledů pro závisláky. Zkrátka Valachy! Ne jak u nás, kdy se musí zalesnit každý metr.  Za chvíli potkávám další místní „unikát“ a to naučnou včelařskou stezku. Zprvu nechápu, co to tu je, když potkávám první panel o včelách samotářkách, které jsou mimojiné prý skvělé opylovačky. Za chvíli to docela hltám. Super nápad, pěkné provedení a před koncem stezky spousta úlů. Když stezku projdete a dozvíte se vše možné o včelách a medu, tak si med můžete rovnou i koupit. Směrovka k domku včelaře je nedaleko. Tomu říkám marketing!

Jsem v místě zvaném V Jávoří a nějak se zatáhlo, jak daleko je to ještě do Velké Lhoty netuším. Ale když po chvíli jízdy spatřuji po své pravici vrcholek s javorem, je mi jasné, že jsem skoro tam. Pak už nezastavuju a sjíždím až do Bystřičky, kde stavím na hrázi. Lehké info o přehradě jsem tu psala už minule. Na webových stránkách obce Bystřička jsou k vidění pěkné historické fotografie spolu s fotkami z výstavby přehrady. Jen bych podotkla, že je to druhá nejhezčí přehrada, jakou jsem dosud navštívila. Opět toužebně koukám na vrch Klenov, na který si prostě musím v budoucnu vylézt. Lidí je tu přiměřeně, čekala jsem větší davy, jelikož dnes je opravdu nádherně. Nafotím pár fotek, sjedu pod hráz, obejdu okolí, posvačím a jelikož jsem na území pivního gangu, chytá mě slina. Ve dvou blízkých hospodách je dost lidí a všichni jsou tam s někým. Já jsem sama a nějak se mi samotné nechce. Mám však „záložní hospodu“ na konci přehrady směrem na Valašskou Bystřici. Vydávám se tam. Opouštím Bystřičku, chci stihnout pivo a rozhlednu. A dojet za světla pokud možno.

Na Bystřičce

U „záložní hospody“ je situace nadějná (i kdyby nebyla jdu tam, páč cestou už toho moc není). V zahrádce sedí u birela jen jeden motorkář. Neváhám a za chvíli si dopřávám zaslouženou pivní odměnu. Poněvadž mám hrozně „ráda“ děti, asi 5 minut po mě přicházejí dva chlápci s malýma holkama, které prozpěvují celou dobu. A jedou jeden song za druhým. Od klasiky skákajícího psa přes oves, až po něco, co vůbec neznám a pracovně to zařazuju do šuplíku „asi Miley Cyrus a podobný kentus“. Díky bohu po té, co si všimnou místního kolotoče, relativně vzdáleného od mého místa, už je není tolik slyšet. Nebo je přestávám vnímat, jo i to se mi někdy stane. Zkrátka mi nevadí a uvažuju o druhém pivu. Hmm, když jsem přišla seděla jsem na slunku a teď už slunko spadlo o dost dolů. Co ta rozhledna? S těžkým srdcem druhé pivo odpískávám a teda jedu. Když beru kolo jeden z chlápků, rodičů od malých zpěvaček se ptá kam jedu. Odpovídám, že do Frenštátu. Diví se, že se kudy tudy z Frenu na Bystřičku a proč a kudy zpátky. Nakonec mi popřeje šťastnou cestu a návrat za světla. Zpívající rodinka jsou nakonec docela milí lidé.

Cesta do Bystřice se hrozně táhne. Přísahala bych, že tak dlouhá předtím nebyla. Zkrátím to. Jsem už v Bystřici a hledám rozhlednu Búřov. Doma jsem se dívala na mapu a měly by k ní vést dvě turistické značky. V papírové mapě mám jen jednu. Tu strmější pochopitelně. Ale vydávám se po ní s tím, že to sice je trochu víc do kopce za to blíž. Šlapání vzdávám po několika desítkách metrů. Ten kopec je tak strmý, že si nezadá se střítežským krpálem o kterém jsem si myslela, že jsem ho přečůrala a teď ho tu mám převlečený za jiný kopec. Asi karma. Potím se fakt jak vrata od chlíva. Hlavou se mi honí všechno, že už lezu věčnost, že dojedu za tmy, že na rozhlednu „kalím“, potřebuju druhé pivo, cestou zpět to ani nesjedu, bo to neubrzdím, co když tam bude golfový turnaj apod. To jsem asi ještě neřekla, že Búřovská rozhledna je součástí golfového areálu Búřov. Můj soukromý tip je, že tento golfáč je dle nastoupaných metrů snad nejvýše položený v ČR. Furt jedu a nic. Jediné, co vidím jsou chalupy a lesy. Dojíždím ke sjezdovce. Golfáč pořád nikde. Tričko by se dalo ždímat a já jsem už taky docela na hadry. Naproti mně jede čtyřkolka naložena malými smrčky a chlápkem držícím jeden smrček v ruce a sedícím na kapotě a řvoucím na celé kolo. Nemám sílu se nad tím pozastavovat. Za chvíli jede čtyřkolka zpátky nahoru, už bez chlápka a bez smrčků.

Rozhledna Búřov

Nemožné je skutečností. Jsem zde. Golf nikdo zrovna nehraje, ale je to tady takové normální. Řekla bych, že nic příliš snobského, ale opravdu pěkné a vkusné. Vidím rozhlednu… a u ní čtyřkolku. Zbylá posádka chlap s babou vykuřují pod rozhlednou. Rozuměj místní rozhledna vypadá a je velká zhruba jako myslivecký posed. Můj drahý to při prezentaci fotek okomentoval slovy: „aspoň je to zadarmo“. Zadarmo to je, ač se to s rozhlednou například na Javorníku rovnat nemůže, tak výhled je kouzelný. Nelituju propoceného trička a doporučuju návštěvu všem. Tohle místo má svůj genius loci a i když je okolí uměle upravené, tady to funguje a dává to smysl. Za mě rozhodně příklad dobré praxe. Chvíli koukám, fotím, pár u čtyřkolky zatím dokouřil a žena mi z ničeho nic povídá, že je tady opravdu krásně. Odpovídám, že je. Je mi jasné, že za světla nedojedu. Tak už nespěchám. Ale jednou hold dolů člověk sejít musí. Zkouším sjet část pracně nastoupaného kopce. Brzdy smrdí po spálené gumě, ale že by nějak brzdily, to říct nemůžu. Pud sebezáchovy mi hovoří „slez“. Poslechnu a klušu vedle kola. Pomalu se smráká a já mám kus cesty ještě před sebou. Vyšlapat ještě dva kopce, dát si dva sjezdy. Na Pindule „žehnám“ řidičům, kteří mi svítí do xichtu dálkovými světly. Jednomu extra kreténovi ukazuju zdvižený prostředník. Asi to nevidí, ale musím to udělat pro můj osobní pocit zadostiučinění. Nutno poznamenat, že jsem řádně osvětlená, jak vpředu tak vzadu. Nakonec v pořádku dojíždím, kolo ukládám zřejmě na několik měsíců a je mi trochu smutno, že se teď dlouho neprojedu, ačkoliv pravidelně číčuju, když jedu do kopce, že nejde přehazovačka, kdo tu trasu vymyslel, apod

Fotky na rajčeti ZDE

Trasa výletu: ZDE

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář