Jdi na obsah Jdi na menu

Zakončení cyklosezóny na Soláni 1.10.2016

V některém z předchozích příspěvků jste se mohli dočíst, že letos jsem toho kvůli nemoci příliš nestihla. Ale jednu věc považuji za svou povinnost - vždy řádně zakončit cyklosezónu. Co už, že letošní nestála za moc. Jsou věci, které člověk zkrátka neovlivní. Když na začátek října hlásili prvotřídní počasí, bylo mi jasné, že je to možná moje poslední šance si letos vyjet někam dál na kole. A fakt, že jo. Tento článek píšu skoro po měsíci a slunečné dny, by se daly spočítat na prstech jedné ruky.

Kam zamířím, bylo jasné hned. Na Valachy pochopitelně. Těch míst, která jsem letos chtěla navštívit, ale nestalo se tak, bylo vícero. Nakonec jsem se rozhodla, že se vydám přes Hutisko-Solanec na Soláň, dále směr Kotlová, Benešky a dolů do Bečvy, kde symbolicky zpečetím zakončení mé cyklosezóny v Cyklobaru Bečva.

Start stanoven klasicky z FpR, nijak brzo a navíc se mi daří vyjet na čas. Pár minut po deváté se už škrábu na Pindulu. V Rožnově se rozhoduju, že do Hutiska pojedu po cyklotrase. A byla to rozhodně správná volba. Za celou dobu jsem potkala asi dva cyklisty, jinak nikde nikdo. Což mi nejde do hlavy, takhle při sobotě, kór když je tak krásně. Cestou po cyklo Bečvě směrem k přehradě si nelze nevšimnout, že stezku zprznil nějaký narušenec načmáráním přiblblých nápisů o EU, či Islámu. Některým lidem by se novinky.cz potažmo TN.cz měly opravdu zakázat.

Nastal čas odbočit na Hutisko a to znamená, že mi končí pohoda a odteď to bude dlouhou dobu jenom do kopce. Po cestě do Hutiska ještě potkám početný svatební konvolut. Svatby jsou fakt asi zase v kurzu. Z cesty na Soláň mám docela respekt. Jednak jde o hlavní tah s čilým provozem, který se poměrně dost táhne a navíc do kopce. Když vyjedu z Hutiska cesta je zatím docela mírná. Pořád čekám, kdy přijde nějaký ten stoupák, ale krom jednoho auta za druhým se jede docela v pohodě. Před restaurací Pod Soláněm se provoz nějak zasekává. Když dojedu blíž, vidím, že se zde koná nějaká akce. A ne ledajaká. Zrovna probíhá závod veteránů tzv.: „Jízda pravidelnosti do vrchu“. Veterány jedou na Soláň, kde se otočí a zpátky dolů. Startovní pole je opravu pestré - od Trabantů po staré Škodovky, Fordy, Bavoráky, Fiaty, Velorexy a samozřejmě nechybí ani staré motorky. Chvíli se koukám, jak jednotlivé veterány startují, jenže je to docela zdlouhavé, protože mezitím je třeba nechat projet i „běžná“ auta. Tak jedu dál s tím, že je stejně po cestě všechny uvidím. Faktem je, že je to pro mě vítané zpestření, jelikož jsem už odmala pravidelně jezdila na srazy US cars a jednou jsem byla i na veteránském srazu v Kravařích. Bohužel už cca 7 let na žádné srazy nejezdíme.

Jeden z účastníků Jízdy pravidelnosti

Cesta už začíná citelně stoupat, tak šlapu, co to dá a zároveň si říkám, že ta autíčka by fakt stála za dokumentaci. Tak se rozhoduju dát si pauzu a zároveň číhat s foťákem. Jak to tak bývá trefím se samozřejmě do hluchého místa, kdy zrovna nikdo nejede. Takhle to zkouším ještě párkrát, ale moc se mi nedaří. Většinou všichni projeli, když jsem se lopotila do kopce. Jeden veterán na mě dokonce i zatroubil a posádka mi zamávala, což mě nesmírně potěšilo  Ani nevím, jak a byla jsem na Soláni. A to jsem měla obavy. Ve výsledku jsem dorazila dřív, než jsem měla v plánu.

U zvonice na Soláni svatba (dnes už druhá) a celkově Václavák, k tomu ještě běžní návštěvníci. V rychlosti fotím pár fotek a vydávám se dál. Směrem k soláňskému vrcholu je už lidí míň, ale i tak je tu rušno. Odbočuju na samotný vrchol obhlédnout vrcholový kámen s býky a hordou soli a pochopitelně výhledy, které jsou odtud opravdu výjimečné. Když sjedu z vrcholu, tak po pár metrech vidím další svatebčany. Říkám si, že mi asi už hrabe, ale fakt další svatba - třetí.

Zvonice na Soláni

Soláňský hřeben nabízí další líbezné výhledy, navíc je zde možno nalézt opravdu malebná stavení a také výtvarné ateliéry. Nic netrvá věčně a červená trasa teď nějakou dobu povede lesem a místy do kopce. Zpočátku mám problém se proplést mezi lidma, ještě k tomu terén je docela o hubu. Slalom mezi živými cíli je opravdu zajímavý. Kousek dál už naštěstí nikdo není. Popisovat moc není co, zkrátka cesta lesem. Až kousek před Kotlovou je louka s vyhlídkou. A na samotné Kotlové jsem už jako doma. Tady jsem loni 26. prosince popíjela venku pivo. Ta chalupa, ve které se nachází Občerstvení pod Kotlovou je prostě úžasná a hlavně fotogenická. Typická valašská architektura.

Vrch Pálenice (870 m n. m.) jsem rovněž navštívila loni a absolutně jsem se do tohoto místa zamilovala. Toto místo je zkrátka nepopsatelně kouzelné. Ty výhledy, úžasná louka, stromy okolo! Všechno tady neuvěřitelně ladí. Při příjezdu vidím pár lidí ležet na louce a relaxovat. Tohle místo je k tomu fakt jak stvořené. Já obsazuju místo u triangulačního bodu. Taktéž za účelem relaxace, ale především mi nastal čas na sváču. Sedí se tady luxusně. Člověka napadají takové věci, že by život strávil už jen nejradši tady. Zpátky do údolí se mi fakt ani trochu nechce. A že se mi to krátí. Už jen Benešky a pak návrat.

Rozcestník na Beneškách

No nic, posvačím, spočnu a je třeba jet dál. Cestu dál neznám, bude to premiéra. Jak můžete vidět na fotce, cesta vede mezi pastvinami. Akorát krávy, které se zde pásly byly zrovna zalezlé ve stínku. Zase se budu opakovat, ale i tady je to famózní. Jen člověk neví kam dřív koukat, jestli na cestu nebo na ty výhledy. Na rozcestí Benešky (855 m n.m.) se nachází malé odpočívadlo a co mě zaujme je rozcestník. Když přijíždím zdá se mi, že na rozcestníku něco sedí. Už mě napadají různě scénáře, co to je a že to po mně určitě půjde, ale po přiblížení vidím, že jde o dřevěnou sošku ptáka No zkrátka nevidím už ani s brýlemi. Ovšem když člověk ví, co to je, tak ptáček zblízka vypadá opravdu moc hezky. Na odpočívadle je věnování Turistům a milovníkům hor od obce Velké Karlovice. Nedá se nic dělat, tady je místo, kde pro dnešek musím opustit červenou hřebenovou značku a vydat se po modré zpět do Bečvy. Být dny delší, v klidu by se dalo dojet až na Třeštík. Příště.

Z Pálenice na Benešky

Modrá značka z Benešek do Horní Bečvy je značená také jako cyklotrasa 6015. A teda jako nevím. Vidlice mi už víc povolit nejde a na nějaký pohodový sjezdík to popravdě není. Spíš čekám, kdy odvařím brzdy, nebo se vysekám na šutrech. O kousek níž, potkávám tátu s malým synkem, jak oba tlačí kola směrem na Benešky. Hlavně malý vypadá, že už má toho plné brýle. No ještě je třeba kousek vydržet. Chvíli na to dojíždím do osady Janinova louka. Pěkné místečko s domečky rozsetými po stráni. Je zde i ukazatel a nějaká konstrukce s vrtulí. Odtud se už cesta naštěstí srovnává. Chvíli na to vyjíždím nad ski areálem Solisko, už nad Horní Bečvou. Tady mi fakt klesne brada. Z vrchu sjezdovky je naprosto dechberoucí výhled na Bečvu (panorama je ve fotogalerii). Je zde i turistický přístřešek, takže neváhám, sedím, koukám a nemůžu se nabažit. Fakt paráda. V zimě mají lyžující luxusní podívanou. Další krásné místo, o kterém jsem neměla tucha. Cestou ze sjezdovky se ještě krátce zastavuju na hrázi přehrady pro pár fotek a pak už zbývá dnes poslední věc a tou je zastávka na Prostřední Bečvě v Cyklobaru.

Na pivo se už těším jako na smilování. A je stejně luxusní jako vždy. Sluníčko pořád svítí a vůbec se mi nechce věřit, že už je říjen. Nechápu, kam to léto tak rychle uteklo. No jo marné, uvidíme jaká bude letošní zima. Snad nebude trvat dlouho

Najeto nějakých 60 km, trasa v mapách ZDE

Všechny fotografie k vidění ZDE

PS: pokud si chce někdo přečíst o Jízdě pravidelnosti z pohledu účastníka, může navštívit web Mgr. Poláška z Old Fiat Clubu

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář