Jdi na obsah Jdi na menu

Zahraniční cyklovýjezd k ropnému prameni v Korni 4. 8. 2018

26. 3. 2019

Výlet k ropnému prameni v Korni jsme plánovali rok. Nechybělo mnoho a skoro rok mi trvalo vytvořit reportík. Jo, čtete dobře. V březnu publikuju výlet z loňského srpna. Váhala jsem, jestli má smysl sepisovat reportáž několik měsíců zpětně, ale ten výlet stál za to a ropný pramen byl opravdu zajímavý (navíc je to unikát), stejně tak jako celá Korňa, takže si myslím, že by to byla škoda jen tak zasklít (a to jsme ani neviděli všechny obecní pamětihodnosti). Výhodou je, že jsem toho už dost zapomněla, článek by tedy nemusel být nijak dlouhý

Složení účastníků cyklovýjezdu: já, můj Martínek a Martin 2, náš věrný společník na cestách kolových i pěších. Ranní společný výjezd se příliš nezdařil. Můj Martínek v době odjezdu v posteli půlnoc, Martin 2 nikde. Tak se rozhoduji vyjet sama. Nevím, proč si stanovujeme začátek, když ho mají stejně všichni na párku. Co budu povídat, jsem vcelku nasraná. Chvíli ještě čekám před vchodovými dveřmi i s kolem, jestli třeba nedorazí Martin 2, ale nikdo nepřijíždí, tak nandávám sluchátka a jedu. Ještě není hic, tak se jede fajn. Ale je zrovna tropický týden, takže odpolední teploty slibují koupáníčko ve vlastním potu. Na kole jsou ta horka vcelku zvládnutelná, aspoň já mám ten pocit. Když jsem pod hrází, cítím, jak mi někdo dýchá na záda. Není to nikdo jiný, než Martin 2, tak jedem okolo přehrady už spolu. Cesta ubíhá, a když jsme na Hamrech, volá můj Martínek, kde jsme a že je na Černé. Říkám si, jestli je v transu neboť nechápu, co to blábolí. Nacpal kolo do auta, nebo co? Faktem je, že se vyhecoval, jel po levém břehu a výsledkem je to, že nás nejen dohnal, ale i předehnal a čeká na rozcestí Černé. Nakonec ještě dostaneme vynadáno, kde jsme 

V Černé se chvilku dohadujeme, kudy pojedeme na Konečnou. My s Martínkem chceme jet po hlavní, proti tomu je však Martin 2, který nás ukecává jet podél Ostravice a pak po modré na Konečnou. Podél Ostravice pohodička, ona i ta modrá pak na Konečnou se vcelku dá. Závěr dá teda zabrat, ale není to nijak dlouhé trápení a během chvilky jsme na Konečné.

Na Konečné jsem ještě nikdy předtím nebyla. Fyzicky teda ne. Ale znám ji ze starých pohlednic. Shodou okolností se zde dnes koná akce: „Lidé lidem v Beskydech“, což je setkání Čechů a Slováků. Škoda, že se akce koná až odpoledne, zatím vidíme, jak se chystají lavičky, ale třeba tip pro příští (letošní) rok. Co mě zaujme je domeček, který je z půlky obývaný a z půlky na spadnutí. Chudák! Vydáváme se na průzkum. Míjíme domky, kde je uvedeno něco o občerstvení, ale všechno je zavřené, nebo na prodej. Co nás zaujme je opuštěná celnice. Já jsem celní kontroly už nezažila, ale snažím se představit si, jak to tady kdysi muselo vypadat. Auta stojící poslušně ve frontě a čekající až je celníci odbaví. Nicméně doba je už jinde a bývalá celnice pořád nenašla jiné využití. Nutno poznamenat, že cedule o soukromém pozemku a kamerách jsou všude, kam se podíváš.

Půl na půl

Když už kluci chtějí pokračovat směr Korňa, nesměle špitnu, že bych se chtěla podívat ještě k bývalé zotavovně Na Baraní, která stojí kousek nad námi. Kupodivu nic nenamítají, tak jdeme tam. Staré ROH zotavovny mě začaly v poslední době zajímat a Baraní znám zatím jen z fotek. A dojmy jsou takové, že pecka. Od bývalé zotavovny jsou perfektní výhledy a budova celkově působí na člověka docela přátelsky. V provozu ex-zotavovna bohužel není, ale uvnitř panuje čilý stavební ruch. Vím, že budova byla na prodej, takže si říkám, že ji asi někdo koupil a pokračuje v rekonstrukci. Což by bylo super, ale bohužel tomu tak není a zotavovna je pořád k prodeji za 5,9 mil. Kč. Alespoň je fajn, že se současný majitel o budovu pořád stará. Byť je zde krásně, tak zrovna na tomto místě udržet při životě objekt s takovou kapacitou, to nebude žádná sranda. Ale ruku na srdce, chcípl tady pes a atraktivních míst pro turisty v přilehlém okolí taky zrovna moc není. Rozuměj - pro selfíčko z Lysé hory Konečná není zrovna ideálním výchozím bodem.

Bývalá zotavovna Na Baraní

Nás zotavovna zaujala a tak furt chodíme kolem, načuhujeme do oken a hlavně ty výhledy odtud – ty jsou fakt dechberoucí! Takový střípek ze socialistické minulosti nás dnes bude čekat ještě jednou. Valíme směr Slovensko, ať dojedeme k tomu ropnému prameni a taky si jednou v životě můžeme připadat jako Ewingovi (čti Jůingovi ze slavného seriálu Dallas).

Sjezd z Konečné do Predmieru je pecka. Jet tudy zpátky by bylo o poznání náročnější, ale ani cestou přes Kelčov to zadarmo nebude. Cestou ještě kvůli geocachingu zastavujeme u Predmiérských rybníků a vybíráme toto místo zároveň jako svačící. Dnes už mají rybníky to nejlepší za sebou. Na březích nálety a křídlatka. Kdysi vybudované turistické zázemí včetně latrín je už daleko za zenitem, byť latríny se zřejmě aktivně používají dodnes. Na dobové vývěsce pro návštěvníky, která se ještě dochovala, se dočítám, že rybníky byly vybudovány v akci „Z“ v letech 1973-75 jako dar k 31. výročí SNP.

Ale fajně tu je, to zas jo. Sluníčko už peče, tak si užíváme stínu a příjemného chládku od vody. Kluci ještě stihnou vypáčit zapadlý euro cent z dřevěného stolu, vypít si veškerou vodu a tím je rozhodnuto, že teda jedeme dál. Sehnat nějaké tekutiny.

Hledáme nějaký obchod či večerku, což se nám nedaří. Já si tak říkám, že je to ale stejně jedno, protože s sebou nemáme žádná eura. Nakonec se Martin 2 operativně rozhoduje oslovit muže, který se vyskytuje na zahradě nedaleko repliky větrného mlýna. Pán je ochotný, dává se s Martinem 2 do řeči, že prý pracuje v Třinci, což je teda výkon denně dojíždět takovou štreku. Dostáváme vodu a na dálku ještě jednou děkujeme.

Když jsem už nakousla ten větrný mlýn, tak ten je součástí projektu: „Sedem divov obce Korňa“. Mlýn nalezneme uprostřed obce a jedná se o repliku původního větrného mlýna, který se stále v Korni nachází – konkrétně v osadě U Šulca cca v 700 m n. m. Uvádí se, že byl do Korni dovezen z Ostravska a obilí se v něm mlelo až do roku 1985. Byť je replika mlýna zajímavá, včetně vnitřního vybavení, tak to stejně působí moc „novým“ dojmem. Připadá mi to, jako nějaký exponát z Miniuni (expozice zmenšenin modelů staveb světového významu v Ostravě). Ráda bych se v budoucnu podívala na ten původní mlýn do osady U Šulca. Připisuju na seznam míst, která chci navštívit. A mimochodem - ten seznam už svým rozsahem zasahuje do několika časových pásem.

Replika původního větrného mlýna v Korni

Od repliky mlýna míříme už rovnou k hlavnímu cíli našeho zahraničního cyklovýjezdu – samozřejmě ropnému prameni. Místo je dobře značeno a vede k němu i žlutá turistická značka. Pramen je přírodní památkou od roku 1984 a zároveň geologickým unikátem. Už při příjezdu cítíme ve vzduchu petrolej a hned je jasné, že tento pramen není považován za unikátní jen tak. Průzkumy pramene se datují do 19. století. Výsledek je zatím takový, že ropy zde není tolik, aby se jí vyplatilo těžit. A tak je dnes pramen unikátem a turistickou atrakcí. V dřívějších dobách ropu z pramene místní lidé využívali ke svícení a mazání. Já teda nic podobného zatím neviděla a tak pořád migrujeme okolo pramene, fotíme, čabráme se v prameni (je tu nechaná naběračka) a inhalujeme ropné výpary. Fakt mi to připadá hodně unikátní. Ropa tady bezhlavě netryská, jako tomu bývá ve filmech, ale hnědá loužička v zemi decentně probublává. Od pramene jsou i pěkné pohledy na protější lesy. A není tu stín. Chvílemi se snažíme schovat alespoň v malém stínu, který vrhá informační cedule, ale když jsme u pramene už nějakou dobu, začíná to být fakt náročné a rozhodujeme se pokračovat dál.

Ropný pramen!

Míjíme obrovskou halu, kam se vydáváme na průzkum. Je to Futbal Aréna, kterou bych v takovéto dědině opravdu nečekala. Uvnitř je hřiště s umělou trávou o rozměrech 90x47 m a patří k největším ve střední Evropě. Což je teda síla. Venku je snad 50 °C, ale uvnitř se i přesto hraje, dokonce fotbalisti nechali otevřené dveře, tak letmo načíhneme i dovnitř. Pak už stavíme jenom u místních dvou kostelů. Jeden z nich – Božské Srdce Ježíšovo, vypadá, že byl postaven docela nedávno. Zrovna je tady svatba a kapela před kostelem se chystá k akci. Tradiční dotaz na námitky, jsme už asi zmeškali - že bychom obřad trochu okořenili  Tak jdeme ještě obhlídnout původní dřevěný kostel, který po výstavbě nového kostela Božské Srdce Ježíšovo slouží dnes jako Pastoračné centrum.

Pak už se vydáváme cestičkou k domovu, byť domov bude ještě nějakou tu dobu v nedohlednu. Samozřejmě zvládneme i špatně odbočit a místo na Kelčov jedeme na Vyšnou Korňu. Všímáme si toho na rozcestí Korňa – Majtánovci. Já s Martínkem se chceme vrátit, kudy jsme přijeli. Martin 2 musí být akční za každých okolností a trvá na tom jet po červené značce, která tudy vede přes hory a přes doly a měla by ústit v místě zvaném Korňa – Zátoka, kam se sice chceme dostat, ideálně však po původně stanovené trase. Tak se rozdělujeme. Martin 2 po červené a my s Martínkem jedeme zpět na cyklotrasu. Jedeme cestičkou podél rodinných domků a za chvíli jsme na místě. Kupodivu je tady i autobusová zastávka. Tak čekáme na Martina 2. Čekáme docela dlouho. Alespoň máme čas ujasnit si, kudy máme pokračovat dál, protože je zde rozcestí několika cest a červená značka, po které se máme vydat tak nějak schází. Má to být zároveň i cyklotrasa a jedna cesta vypadá nadějně. Nutno podotknout, že jsme opět podcenili situaci a v mobilech máme stažené pouze české mapy. Holt nejsme na výjezdy do zahraničí zvyklí.

Přijíždí Martin 2. Samozřejmě prvně dostane vynadáno, kde se fláká a pak ať se činí a najde, kudy máme jet. Mimochodem nevypadá moc nadšeně, že by ta jeho objížďka za to stála. Pak se dohadujeme a výsledkem je, že chceme jet tou cestou, která se nám zdá jako nejsjízdnější a nejvíc podobná cyklotrase. Co se nestane. Kde se vzal, tu se vzal najednou vedle nás stojí chlápek a kde že chceme jet. Hned nás vyvádí z omylu a posílá tou nejhorší cestou z těch všech, které na rozcestí jsou, že to je ta naše vytoužená červená cyklotrasa. Ehm tohle má být cyklotrasa, jako vážně? Vedle kola jdeme všichni tři, bo to se fakt nedá jet. Vymletý rygól s šutrama a do kopce jak sviňa. Já ve svých letitých, několikrát slepovaných sandálích od Ťamance, které nosím jenom na kole, na něco takového nejsem připravená. To zas bude Chemoprenu v prdeli. Chci vidět člověka, který tu trasu tudy zaznačil, jak to přede mnou jede na kole! Protože to zase dělal někdo něco od stolu. Nejlepší na tom je, že jak se teď dívám na fotomapu, ten sviňský začátek se dal objet jednou z cest, která na tom rozcestí byla. Naštěstí je to pak lepší a vyjíždíme u domečků cesta je zpevněná a později i asfaltová. Je to tu fakt moc pěkné, až mě překvapuje, jak moc osídlené to tady je. Tady vlastně je ta „oficiální“ místní část Zátoka. Bohužel moc nefotím, bo furt z kopce do kopce a nějak jsem už vyplivnutá na to vytahovat foťák. Kluci mi dávno ujeli, ale shledáváme se u odpočívadla u křížku, kde teda někdo zrovna sedí. Takže spočink žádný a sjíždíme rovnou do Kelčova.

Poslední stoupák na Hluchanku. Vedro pekelné. Máme to i s kinem, kdy vedle nás na louce mašina vyplivuje balíky sena. Na Hluchance u křížku dáváme pauzu. Jsme už zase doma. Po roce plánů jsme konečně viděli ropný pramen! A nezklamal. Dojídáme, co zbylo a jak se sluší a patří, aby byl výlet perfektní, schází jen zakončit jej posezením někde u škopku. Další cíl je jasný -> Beskydský pivovárek!

Komplet fotogalerie ZDE

Trasa v mapách ZDE

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář