Jdi na obsah Jdi na menu

Větrný (po)vánoční výšlap na Skalku 25.12.2013

26. 12. 2013

Už čtyři roky chodíme s otcem pravidelně o Štědrém dni na Skalku (ne na tu v Mostech u Janblůnkova, ale na nejvyšší vrchol Ondřejníku v Kunčicích) a dále do Frýdlantu. Loni jsem měla snahu výlet sepsat, ale pak jsem odjela do Irska a zůstalo jen u té snahy a pár napsaných řádek. Letos byl výlet na Skalku poznamenán silným větrem, který začal v noci na Štědrý den. Nutno podotknout, že vypočítané to měl dobře, celou dobu klid a otravovat začal přesně na svátky, chvíli po půlnoci. Prvně jsem se vzbudila ve tři hodiny, venku katastrofa, v oknech praskalo a semtam někde něco třísklo. Nechápala jsem co to je. Za tři hodiny jsem měla vstávat na výšlap, ale spát se nedalo. A nebyla jsem jediná, kdo nespal. Když jsem přišla ráno do kuchyně, čekal tam lísteček od muminy, ať nikam nechodíme, že je to venku katastrofa. Tak jsem psala otci, zda to neodložíme, protože tady je větrná verze konce světa. Ten mi odepsal, že to teda necháme na druhý den. Na první svátek vánoční bylo úplně stejně větrno, jako na vánoce, s tím rozdílem, že nesvítilo slunce, takže jsme si nepomohli akorát jsme přerušili tradici.

Cíl výletu

Když jsem šla ráno na vlak, všude byly spadané větve, odpadky a uletěné věci. Opět nic nepřipomínalo vánoční čas. V Kunčicích vyvracené stromy, popelnice a jeden kontejner byl dokonce odvalený přes celou cestu. Takovou sílu ten vítr měl. To jsme ještě nevěděli, co nás bude čekat cestou na Skalku. No nic dali jsme tradičního panáka Režné na zdar akce a s pánem bohem do toho. Když jsme stoupali po modré značce k chatové osadě vítr postupně zesiloval. U studánky na Kršlách, kde míváme vždy zastávku jsme to tentokrát neriskovali, protože stromy se nad námi ohýbaly jako by byly z plastelíny. Vítr, který začínal být naprosto nesnesitelný si s nimi dělal co chtěl. První vývraty byly hned nad studánkou, nebyl to moc hezký pohled. Stromy zlomené, jeden vyvrácený i s kořenem. Cesta před námi byla posetá spadaným jehličím, takže to tu vypadalo jako v létě někde na louce. Čím výš jsme šli, tak to bylo horší. V půlce kopce to přestala být sranda. Vítr foukal bez přestávek a já jen čekala, kdy mi na palici přistane nějaká větev případně mě sejme nějaký strom. A těch vývratů VŠUDE! I přímo na trase, díky bohu, že to nikoho nezabilo. Šli jsme opravdu rychlým krokem, žádné zastávky jen očima zkontrolovat stromy před námi, které vypadají nebezpečně a honem projít. Stromy vrzaly, ohýbaly se a nebyl to vůbec dobrý pocit. Na skaliskách jsem si rozpárala nohavici o větev. Jak? To nevím. Pod startoviště paraglidistů  jsme došli úplně hotoví. Ale ani tady nebylo radno se zastavovat, spočli jsme až na startovišti na lavičce a dolů bych tama po druhé už nešla. Měla jsem fakt dost. Rozhodně můj nejadrenalinovější výstup vůbec. Chudáček jedna z mých nejoblíbenějších hor, která je na mě vždycky taková hodná. Koneckonců byla i teď, došli jsme nakonec ve zdraví.

Na vršku to opravdu bylo jako na větrné hůrce. Když otec naléval vrcholového panáka, málem nás to odneslo. Tohle asi nezažil nikdo z nás. A co teprvé na LH, kde prý byly nárazy až 140km/h!!! Dokonce i meteo stojánek (na němž byl kdysi teploměr) měl ohnutou špičku. Krátce po nás přišli současně dva lidičci jeden taky z Kunčic a druhý od FnO. Z chlápkem co šel naší cestou jsme se dali do řeči. Byl naprosto v klidexu, prý že mu ty stromy nevadily, že jde tama dolů a skákne si ještě na Kněhyni  Respekt! Já se těšila na závětří jako na smilování. Moc dlouho jsme se nezdržovali, protože to nebylo v našich silách a tak jsme šli směr Frýdlant. Po chvíli vítr opravdu zklidnil. Potkali jsme dva další lidičky jdoucí směr Skalka. Cesta byla namrzlá, bylo třeba dávat bacha. Čím jsme se blížili k Ondřejníku vítr zase zesiloval. U nového mostku jsme se zastavili nad výhledem zrovna došli ze Skalky již zmiňovaní lidičci. Když prošli, chvíli na to spadla větev. Tomu se říká štěstí, i když by to asi jen „lízlo“ jednoho z nich, soudě podle místa dopadu. Cestou jsme taky na tom náledí potkali bikera, jak tlačí kolo směr Skalka. Respekt č. 2. Už jsme ho neviděli, tak snad dorazil ve zdraví. V sedle jsem si všimla, že jsme letos nějací „rychlí“, bylo teprve kolem půl 12. Napadlo mě, co zajít ještě na vrchol Ondřejníku! Nikdy jsem tam nebyla a všichni už tam byli. Otec říkal, že se mu už moc nechce, rychlovýstup na Skalku ho prý vyčerpal. Nakonec jsme ale šli, prý tam nebyl už deset roků. Problém byl, že jsme nevěděli kudy přesně jít. Akorát jsem věděla, že ze sedla by tam měla vést cesta, jenže tam byly dvě. Vybrali jsme tu strmější a netrvalo dlouho a byli jsme tam. Na vrcholu je malý plácek s triangulační tyčkou a pod kameny je vrcholový hraničník. Přišlo mi to v pohodě, až teda na to, že tam opět fučelo a stromy se kymácely jako já na diskotéce. Určitě si tam ještě někdy zajdu, až bude klidnější počas. Aby toho nebylo málo, vzpomněla jsem si, že je na vrcholku keš, že Martínek ji má už odlovenou. Neboť jsem nevěděla, že tam půjdeme nevěděla jsem, co a kde tam hledat, požádala jsem Martínka o „přítelskou pomoc na telefonu“. Moc nadšený teda nebyl, spíš naopak, čímž se mu ještě jednou omlouvám. Každopádně poradil dobře. Keš jsme našli. Přesněji otec ji našel, poněvadž já i s brýlemi jsme slepaňa a asi bych si ji nevšimla. Odlov byl taky zajímavý. Naštěstí nám tam kačeři nechali pomůcku, ale i tak to nebyla sranda. Nebo byla, podle toho jak se to vezme. Otec říkal, že toto ještě na vánoce nezažil. Odlovili jsme úspěšně a to je hlavní. Respekt my č. 3  Já měla navíc super pocit z toho, že jsem konečně navštívila ondřejnický vrchol. Všichni říkají, že byli na Ondřejníku přitom byli jen u chaty. Já ho zdolala a určitě ne naposled. Dolů jsme šli přímo lesem. Na kolena docela nápor, ale vyšli jsme nad chatou. Která byla zavřená a ehm zřejmě v rekonstrukci?! Usoudili jsme tak podle toho, že je kolem plot a tuším, že tam krom zastrčeného liščího kožichu bylo něco o staveništi. Podle mě chata vypadá spíš vyrabovaně, než v rekonstrukci. Že by Solárka 2? Dokonce tam byla otevřená okna, která ve větru rejdila sem a tam. Kdo to opravuje? Chata je KČT, ti to těžko budou financovat, když prakticky investují jen do Bezručky na LH. Neví o tom někdo něco? Kdyžtak zanechte vzkaz v komentářích.

Vánoční stan

Tradiční pivo se tak letos v chatě nekonalo. Naštěstí byl v provozu stánek vedle. A to s efektním vánočně vyzdobeným stanem, kde se člověk mohl zašít před větrem, ovšem vytopená místnost má něco do sebe. Ale i tak se sedělo fajně, já dala dvě piva otec tři a pak jsme zcela neplánovaně a tentokrát ne z mé iniciativy (většinou jsem to já, kdo má potřebu lézt do zchátralých objektů) šli navštívit zbytky chaty Solárky. Byli jsme tam vlezení před dvěma lety a myslím, že i ty zbytky, co zůstaly, už brzy spadnou. Stropy jsou prohnuté a durch nacucané vodou. Foťák se mnou nechtěl spolupracovat a taky kvůli stropů jsme to neprošli jako před dvěma lety. Co nechápu je to, kde se tam vzalo tolik vyhozených pneumatik. Zrovna tam v 700m nad mořem. Dostal mě výtah, na „střeše“ základů, zkoušeli jsme ho otevřít, ale nešlo to. Jo moct se tak do Solárky podívat, než ji zničila lidská chamtivost. Zmizel však trabant, který byl „zaparkován“ u chaty. Celkově se mi Ondřejník líbil víc kdysi než dnes. Soudě podle dobových pohlednic a toho co jsem četla. Víc ze zbytků Solárky dokumentují fotky v odkazu níže.

Pak jsem šli už zpátky do údolí, poslední panák v zastávce, že se akce vydařila, navštívit babku a domů. Na tuhle (po)vánoční Skalku budu vzpomínat hodně dlouho!

 Foto: ZDE

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář