O minulém víkendu jsme letos poprvé s Martínkem vyrazili na společný výlet. Navrhla jsem Skalku a následně pokračování do Frýdlantu. Martínek tam ještě nebyl, navíc bylo třeba vyzkoušet jeho nové, absolutně boží termotričko.  Vyrazili jsme v neděli 4. 3. 12. Počasí bylo den předtím slibné, v neděli už méně, vinou oparu, kvůli kterého jsme z výhledu neměli nic, ale hlavně že svítilo sluníčko. Start byl naplánovaný na 11h z Kunčic p. O., vlak jel v 10:47. Jako vždy jsme nic nestíhali a když jsme vyštrachali z domu, bylo nám horko, jako bychom už zdolali půlku kopce. Vlak jel na čas, v 11h jsme stanuli na Kunčickém nádraží a před námi se chabě rýsovala oparem zahalená Skalka.

Dali jsme se na cestu tradičně po modré značce, od nádraží na vrchol jsou to tři kilometry, na můj vkus místy dost prudkého stoupáku. Je ale třeba trénovat. Už v počátečním stoupání mezi chatkami, jsme sundávali mikiny, bylo teplo a hlavně nefoukalo. Pod studánkou na Kršlách jsem si vzpoměla, že mám v batohu krokoměr. To už je po několikáté, co se chlapec takhle nesl a já si na něj  vzpoměla, až na cestě zpátky, popř. ve vlaku domů. Nasadila jsem ho na pásek a šla dál ke studánce. Tady následovala malá pauza. Martínek začal dělat pokusy s Canonkem, který s námi ten den nechtěl moc spolupracovat . Dali jsme po svařáku, který na to, že mi ráno pořád připadal málo sladký a málo kořeněný, teď chutnal víc než dobře. Martínek mi ho dokonce pochválil Byl čas jít dál. Původně jsem měla strach, jaký bude terén. Protože už ve svých goretexových pohorkách nevydržím, šla jsem v normálních zimních botech. Obavy byly zbytečné. V jednom prudším úseku, nohy sice párkrát ujely, jinak v pohodě. Pod vyrubaným místem, odkud startují paraglidisti, můj drahý nasadil běžecké tempo. Čili jsem se ono místo dovlekla s jazykem na bundě a plícemi až v krku. Protože z vrcholu Skalky není vidět skoro nic, je tahle startovací louka výhledovým místem. Kvůli oparu nebylo vidět nic, nebyl důvod se zdržovat a hned po tom co jsem odlepila jazyk od bundy, zdolávali jsme posledních pár metrů stoupání na vrchol.

Na vrcholku seděli na jednom ze zdejších velkých kamenů  dva lidi. Jakmile odešli, šli jsme si sednout na jejich místa. Bylo moc fajně, sluníčko svítilo, teploučko, klídeček, co víc si přát. Posvačili jsme, popili svařáku, ukázala jsem Martínkovi, kde pod sněhem je vrcholový hraničník a udělali jsme posledních pár fotek. Byl čas pokračovat dál v cestě po modré do Frýdlantu. Čekala nás už jen pohodička, cesta z kopce a rovinka. Když jsme odcházeli, začli přicházet další lidi.

Při scházení ze Skalky, jsme šli ve vyšlapané namrzlé stopě, kde si člověk připadá, že šlape zelí. Naštěstí to bylo jen kousek. V zastávce (budka, co vypadá jak busová zastávka) před sedlem, jsem si málem zničila termosku. Naštěstí skončila jen s odřeninami. Pak jsme potkali pár lidiček, mimochodem týpka, kterého jsme potkali dvakrát, jednou jak šel na Skalku a potom před Ondřejníkem při cestě ze Skalky. Tomu říkám jít na otočku . Největší zážitek nás čekal na sedle. Zabořený Jeep, pro kterého  zrovna přijel traktor, aby ho vytáhl. Nechápali jsme, proč tady s ním vůbec jel, ale vzhledem k tomu, že neměl značky ho asi včera koupil a dneska ho jel akčně otestovat na Ondřejník. Jenže se nepodařilo. Když ho Martínek fotil, jak se snaží vyjet, začal se na něj vražedně dívat, raději jsme pokračovali dál. Takže poučení pro ostatní, ani Jeep neprojede všude. Na Odřejníku jsme se stavili do chaty na česnečku a pivo. Venku nafotili sérii fotek a šli jsme dolů. A to je konec našeho výletu. Myslím, že se povedl, termotričko prošlo testem a snad zase brzo vyrazíme. Pokud vše klapne 24.3. chceme navštívit den otevřených dveří na přehradě Morávka.

P. S.: na krokoměru bylo 13 510 kroků