Jdi na obsah Jdi na menu

Jonášovou cestou na Javořinu 19.10.2014

28. 11. 2014

Už drahně dlouho sleduji blog jednoho nadšence a milovníka Beskyd, říkající si Jonáš. Jak jsem na něj přišla, už si nevzpomínám, každopádně je pro mě jeho blog velkou inspirací. Když Jonáš publikoval fotoreport ze svého výšlapu na Javořinu, naprosto mě zazdila fotka s nádherným výhledem na Hamry a část přehrady focená z pod vrcholu Javořiny. Bylo mi jasné, že tam zkrátka musím. Jednou takhle o víkendu po krásné sobotě, kterou jsme strávili doma, jsem do mého Drahého začala hučet, zda nevyrazíme na Javořinu. Vůbec se mu nechtělo. A má odpověd na otázku "proč zrovna tam" - pohled na fotografii z Jonášova blogu, s ním narozdíl ode mně ani nehnul. Já to taky moc nevychytala, protože jsem foťák, netušíce, že někam půjdeme, nechala doma. To znamenalo jediné. Kontaktovat Martina 2, s prosbou o zapůjčení jeho Canona. Ten byl o poznání nadšenější než můj Drahý.  Krom toho, že se k nám tedy přidal i s foťákem, zapůjčil i své V3 vozidlo. Dosud mu dlužíme za benzín  

Skály cestou nahoru

Vyráželi jsme z Bíle nadpisem avizovanou „Jonášovou cestou“. V překladu jsme se snažili kopírovat přesně tu trasu, kterou Jonáš zakreslil do mapy, abychom vyhlídku neminuli. Hovořím sice pouze o vyhlídce, ale kromě ní jsou pod vrcholem majestátná skaliska, které by byla rovněž škoda nenavštívit. Odbočujeme na pomyslný chodníček, který záhy mizí uprostřed smrčkové plantáže. Takže se brodíme asi metr a půl vysokými smrčky vysázenými docela nahusto. Kluků oděných v kraťasech docela lituju. Sem tam překročíme spadlý strom, potlačíme beznaděj z toho, kudy to jdeme a vycházíme ze smrčí na pohodlnou lesní pěšinu. No ehm. Kdo chtěl odbočit dříve, než pravila gps? Za smrčkové útrapy jsme odměněni po několika dalších krocích. Na cestičce, kterou jsme původně měli jít nalézáme 100% přírodní dřevěnou palici. Šikovně uříznutý díl menšího kmene i s částí větvě k němu přiléhající leží jen tak volně na zemi. Ihned se začínají dít věci a palice koluje z ruky do ruky. Vzniká série fotek, kterak Martinovi 2 rozmazávám palicí hlavu o pařez. Palico-hrátkami trávíme dost času, proto je třeba připomenout, proč jsme tu vlastně šli a pokračovat dál. Nikdo nemá to srdce tady palici nechat ležet a bereme ji sebou. Musím říct, že s palicí jsem ještě nešla. Člověk se hned cítí jinak. Kam se hrabe můj pepřák.

Netrvá dlouho a zastavujeme se znovu, tentokrát u nádherných majestátných skalisek. Pravda, asi se v Beskydech nacházejí i větší skály, ale i tak jsou úctyhodné. Ono celkově mně připadlo, že Javořina je samá skála, neboť jsme pár už mnohem menších skalních bloků potkali ještě několikrát. Nevím nakolik je chodníček, kterým jdeme známý, ale lidi tudy určitě chodí, protože je stále solidně vyšlapaný a bez zaváhání nás dovedl až na vrchol. Ale to předbíhám, neboť nastává má chvíle. Je to tady. Jsme na místě, kde vidíme Staré Hamry jako na dlani. Vyjímečně není ani opar, takže je to nádherná podívaná. Slovy nepopsatelné, fotkami možná, ale ne tak jako když tam člověk je a vidí tu krásu na vlastní oči. Není ani pochyb o tom, že se jedná o nejkrásnější beskydské údolí. A jak krásné muselo být, když byla pod námi původní podoba obce Staré Hamry. To si můžeme jen představovat. Pro lidi co mě znají asi není třeba zmiňovat, že jsem z tohoto místa zase na hadry. Ale pozitivně na hadry. 

Perfektní vyhlídka z úbočí

Ze samotného vrcholu Javořiny, je přehrada také trochu vidět, ale s předchozí vyhlídkou je to absolutně nesrovnatelné. Na vrcholu posvačíme něco sušenek a vracíme se do Bílé. Sušenky jsou vlastně všechny naše potraviny, které si sebou neseme. Jsme zkrátka na lehko. Míjíme místní romantický hřbitůvek s pozitivním nápisem: Co jste Vy byli jsme i my, co jsme my budete i Vy. Místnímu nápisu zatím nechceme dát za pravdu a tak se rozhodujeme, že se půjdeme někam najíst. Nedaří se nám se někde usadit a tak jdeme na menu za 98 Kč v nově opraveném hotelu Bauer – dříve Pokrok. Servírka nás upozorňuje, že část jídel z menu už nezbyla a z toho co zbylo, ryba není s bramborovou kaší, ale s bramborem. Volíme vepřový řízek s bramborovým salátem, který je ve výsledku řízkem kuřecím Abych jen nekritizovala, tak cena za pivo byla přijatelná. Interiér je velice příjemný, ozdobený starými fotkami. Personál také ok. Debatujeme o tom, zda ještě pokoříme vrch Zbojník. Chceme jít ještě shlédnout místní Obůrku, takže budeme nedaleko. Zbojníka necháváme otevřeného a jdeme k Obůrce. Zvířátka jsou úžasná, jen se nemůžu ubránit pocitu, že to takhle prostě být nemá. Ty výběhy mi přijdou hrozně malé v porovnání s tím, že taková zvířata jsou zvyklá mít pro sebe celý les. Dolní částí Obory vede i asfaltová cesta, lemovaná stožáry se světly. Jen zoufale doufám, že jim tady v noci nesvítí…

Nakonec jdeme i na Zbojníka. Po zmíněné asfaltové silnici Martinové jít nechtějí a tak odbočujeme do lesa a jdeme opět cestou necestou. Ale žádný překážkový pochod se nekoná, místní les je dokonale průchozí. Pod vrcholem se napojujeme na cyklotrail. Asi jdeme po té těžší variantě, protože si neumím představit, že by toto nějaký rekreační cyklista sjel. Místy po čtyřech dobýváme vrchol. Výhledy perfektní, sluníčko už se pomalu loučí a z posledních sil krásně osvětluje údolí. Není tu ani noha, ideální čas na to sednout si na lavičku a vypít si pivo. Až na to, že sebou žádné nemám. Snad v létě se tu vyškrábu na kole i s pivem. Protože se smráká sestupujeme zpět. Tentokrát jdeme jinou cestou, kde potkáváme cedule se soutěžními otázkami. Vycházíme zpátky v Obůrce. 

Zvířátka v Obůrce

A výletu je konec. Martin 2 je rozjetý a chce abychom s ním jeli ještě na Gruň, což odmítáme, takže tam cca v 8 hodin večer jede sám Sluší se znovu poděkovat Jonášovi a udělat mu reklamu na jeho stránky, které povinně navštivte!!!

Záznam trasy na Javořinu: ZDE

Fotografie ZDE

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář