Jdi na obsah Jdi na menu

Javorník - Radhošť IV. 29. 11. 2014

12. 12. 2014

Je to tady! IV. ročník mého tradičního přechodu Javorník - Radhošť. Letos jsem inovovala a šla až na Pustevny. Rovněž jsem pozvala i mého Drahého. Ten byl zprvu nadšen a přesvědčen, že půjde, pak byl přesvědčen, že nepůjde a ve výsledku se ke mně připojil až na Radhošti. Ráno, jako vždy velice těžké, ale vstala jsem. Venku humus. Malá naděje v podobě inverze zde byla, ale i ta pohasla záhy při hlášení počasí z Lysé hory, kdy bylo řečeno, že je mlha a zkrátka vidět není nic. Co už se dá dělat. A můžu říct, že jsem ještě teď dost nahnětená, protože kdybychom šli o pouhý den později, měli bychom luxusní inverzi.

IV. ročník Javorník - Radhošť

Alespoň jednu výhodu shledávám – málo lidí. Cestou na Javorník jsem potkala asi 3 sportovce, kteří do kopce běželi. Abych nepředbíhala. Chtěla jsem vyrazit v 8:15, což se mi nepodařilo, neboť jsem nemohla najít čepici. Smažím vajca, vařím svařák, přemýšlím jaké boty si vzít, vracím se pro mp3. Atomový čas 8:30. Vycházím. U zahrádek potkávám dámičku venčící podlahového pinče, další do seznamu, co na mě divně civí. Že by byl výlet zkažen hned ze startu? Naštěstí na znechucený pohled zapomínám záhy a u Památné lípy si fotím, jak není nic vidět. Kousek dál se pasou býci. Nejsou v ohradě. Uvažuju mám-li na sobě něco červeného. Napadají mě pouze mé spoďáry a tričko. Obojí pod vrstvami oblečení. Nebo ne? To by vysvětlovalo ranní znechucený pohled. Ale vše je jak má. Při bližším pohledu vidím, že býci jsou na řetězu, jaképak stresy.

Oblečená jsem jak na Sibiř, tak rozepínám bundu, sundávám šálu a zakazuji si svařák. Pouze dočasně. Cesta začíná být zajímavá zhruba po té, co dosáhnu kóty Horeček. Stromy jsou namrzlé a všude je jinovatka. V serpentinách to vypadá, že je zima v plném proudu. Projít se dá dobře. Ochladilo se. Šál nandávám, bundu zapínám, svařák povoluji. Věrná své tradici nad serpentinami pouštím Red Dwarf – Inkvizitora, aneb Fionu Beringtonovou a ruku v teplém kompostu. Na Javorníku jsem už nějaký ten pátek nebyla, tak lezu jak s hnojem. Pod vrcholem je stezka opravdu o hubu. Spíše ale pro ty, co jdou dolů. Potkávám pár lidiček, co si chodník obcházejí obloukem. Když vstanu konečně na vrcholu, očekávám slavnostní okamžik. Místo toho si připadám, jako někde na psím cvičišti. Psi jsou kam se podívám. U rozcestníku, u laviček, u mapových vývěsek. Většina z nich je v klidu, krom jednoho zlatíčka, které permanentně štěká a je decentně řečeno na ránu. Zdá se, že to kromě mě nikoho nevzrušuje. Bodejť, když jsou všichni zalezení v chatě. I přes zamlžená okna jde poznat, že je plno a tak zalízám za chatu a volám Martínkovi. Mobil pochopitelně naráz vybitý. Stíhá mi sdělit, že mě počká na Radhošti. Já si taky dobře ujíždím a říkám mu, že tam budu za dvě hodiny Skutečnost je krát dvě. Na rozhlednu nemá cenu chodit, navíc po asi 15 minutách na vrcholu necítím prsty na nohou, takže se vydávám na sestup do sedla. A potkávám další psy Příchozí jsou postaveni před složitý úkol, kde psy zanechat, neboť je přečoklováno.

Idylka na Javorníku

Cestou dolů řeším dilema. Jdu po stezce a všichni co potkávám, jdou bokem - lesem. Hm. Uvažuju zda nejít s davem taky bokem. Ale vlastně nemám důvod. Rači si pustím Doors, což se k dnešnímu ponurnému počasí docela hodí a jdu dál. Na odpočívadle v sedle plánuju svařákovou pauzu. Jenže odpočívalo není. Zmizelo, kdo ví kam a svařák prakticky stejně tak. Mám totiž jen malou termosku   Ale to odpočívadlo, kde sakra je? To tu přijeli maníci, rozebrali ho, naložili ho a odjeli?

Záhadu zmizelého odpočívadla nejspíš nerozřeším. Jdu dál, míjím Malý Javorník, nikde se nezastavuju, až docházím k rozcestníku Pod Kyčerou nad žlebem.  Dnes to vypadá na zajímavý sestup. Jestliže jsem tady předtím psala, že jsem šla připosraně, tak nevím jak bych to nazvala tentokrát. Vedle oficiálního vyšlapaného korýtka, je nově i vyšlapán alternativní chodníček, takže jsem volila alternativu. I tak je to výživné, jednou si téměř lehnu a můj jednoslovný ne příliš lichotivý výkřik zarezonuje lesem. Za chvíli slyším hlasy. Taťka s dětma jdou. Uhýbám a čekám, než projdou. Děcka jsou věku kolem 8-9 let, kluk a holka. Děvčátko šlape statečně, klučík vypadá, že by se na to nejradši vyprsknul. Když se míjím s děvčátkem, otočí se na klučíka a říká: „dělej, ať tady paní nečeká“. Přičemž ho chytá za ruku a pomáhá mu vyškrábat se. Co by chlapi bez žen dělali? Připadá mi to strašně roztomilé a jsem z toho nějak naměkko. Škoda že tu není Martínek. Ještě se po nich otočím, dívčina pořád drží chlapce za ruku a v tom strmém svahu mezi namrzlými stromky by to byla super fotka. Ovšem než vytáhnu foťák, už je není vidět. Snad jim taťka koupil v chatě nějaké kokinko za ten výkon. Pak potkávám ještě dva chlápky a sportovce, který běží. Docela rušno. Někdy bych si taky mohla žleb vyšlápnout zdola nahoru, ale popravdě se mi do toho moc nechce.

Pak žádné vzrůšo, šlapu po asfaltce, vzpomínám loňské výhledy. Na Pindule stejně jako loni obří pes, naštěstí uvázán, přesto jdu raději přes trávu. Podobně jako nešel ráno vidět Javorník není vidět ani Radhošť. Hodně tady fučí, zalézám do lesa a píšu Martínkovi sms, že jsem teprve na Pindule. Odpověď doráží v zápětí – zrovna startuje z Ráztoky. To bychom se mohli potkat snad nějak rozumně. Vím, že on chodí rychle, proto se snažím kopnout do pedálů. Kání zdolávám myslím si slušně. Pak už to je horší. Tato trasa se mi zdá každým rokem delší. Stanovuju si Rozcestí pod Černou horou jako záchytný bod. Jak tak pořád šlapu, říkám si, že to rozcestí už musí každou chvíli být. Mám několik zaručených tipů, kde už fakt bude a ono pořád nic. Takhle virtuálně jsem si ho rozmístila snad na dvou kilometrech, než jsem ho dočkala Když tam konečně dorazím, nikde nikdo, vytahuju termosku a zjišťuju, že svařák není. Pak už mám jen studenou vodu. Rači počkám jestli Martínek bude mít čaj. Na tomto místě se ujišťuju, že to teď už bude piánko. Sice to už není takový kopec, ale stejně se to táhne. Zkrátka táhnoucí pocit se táhne až na Radhošť. Možná je to tím, že není nic vidět a všude je mlha. Když se je čím kochat líp cesta ubíhá. Pod Radhoštěm potkávám cedule "borůvky budou". Nějaké info o tomto Salamandřím projektu mám, ale stejně pokud jde o mě, tak já na Radhošti neměla snad jedinou borůvku. Vždy když přijdu, je očesáno a vyžráno. Ale Salamadříkům fandím ve všem, co dělají.

Pod sjezdovkou jsem už fakt vyčerpaná. Navíc si přehrávám scénáře, jak tam Martínek už čeká, kdo ví jak dlouho a v té zimě. To bych tu sjezdovku nejradši vyběhla. Zdolávám ji však postupně a vidím Martínka. Ajajaj, snad nečeká dlouho. Naštěstí přišel před pár minutami, čaj má a sděluje mi, že odlovil a z Ráztoky je v poho cesta. Souhlas. Za to pindulácká je nekonečná Nejsme tady sami. Pilně se pracuje. Ukrajinští pracovníci opravují oplocení rezervace. Teda pracovat bych v tomto počasí nechtěla.

Martínek s C a M

Už společně pokračujeme na Pustevny. Zašla bych se i ohřát, ale nemáme moc času, takže hotel Radegast jen míjíme. Cestou není nic k vidění – doslova. Prakticky se zastavujeme až u bufetu U Sochy. Tady jsem se nikdy předtím nezastavila. Bývá tu přelidněno a to nemusím. Dnes jsou tu dva lidi v nabídce je svařák, tak ho jdu prubnout. Bufet U Sochy má dokonce i své razítko. Ač jsem si akčně založila razítkový notes, ještě nikdy jsem ho sebou nevzala. Účtenka to jistí.

Před Pustevnami je cesta docela o hubu. Můj osobní poznatek je, že je i dost děravá na to, že se dělala nedávno. Co už, však je to z dotace. U rozhledny Cyrilka je to taky nějaké rozkopané. Když ji obejdeme, dovídáme se proč. Chodníková mánie v Beskydech pokračuje. Kontroverzní kamenný chodník známý z Lysé hory je už i tady v podobě schodů. Ale nevypadá to tak divně jako na LH. Navíc na Pustevnách už po požáru Libušína asi není co zkazit. Chvíli se tu ještě motáme, Martínek chce k Mořskému oku, já už jít nechci. Smráká se a bolí mě nohy. Uvažujeme o lanovce, cena je odrazující a bereme to dolů po sjezdovce. Poslední rána pro nohy. Mimoto už teď vidíme, jak se rýsuje inverze. Dolů docházíme za tmy. Potkáváme ještě tři lidi jdoucí nahoru. Asi cítili  inverzi. Nahoře sice byla zima, ale oproti teplotě v údolí, nebylo na co si stěžovat. Měli jsme zůstat na vrchu. Návrat do Frenu tentokrát ne busem, Martínek má v Ráztoce auto. Večer jsem už opravdu vyřízená, naštěstí na druhý den v poho. Ač počasí zklamalo, hlavní účel – dát si do těla a dovléci se až na Pustevny, byl splněn Že bych to příští rok protáhla až na Tanečnici?

Fotky: jsou docela o ničem, ale odkaz je ZDE

Trasa v mapách: ZDE

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář