Mělo to být tak na půl. Vystoupat na Javorník, slézt do sedla Malého Javorníku, odtud klesat na Pindulu a z Pinduly vyšplhat na Radhošť a samozřejmě z Radhoště dolů do Ráztoky na bus. Ráno jsem vyrazila v 8:30, cesta byla poklidná, nestalo se nic, co by stálo za zaznamenání. Na Javorníku jsem byla v 10 a kdyby tam zrovna probíhala soutěž Miss spocené tričko, byla bych jasná vítězka. Lidí tady moc nebylo, pár zalezlých v chatě, výhled žádný, nebylo se proč zdržovat, takže jsem se vydala dolů, do sedla Malého Javorníku. Cestu tady jsem ještě znala, dál už ne, ale modrá značka byla spolehlivá (relativně teda). Až do místa s protichůdným názvem "Pod Kyčerou (nad Žlebem)" to bylo v pohodě po široké lesní cestě, pak se modrá značka odklonila na mýtinu vedoucí docela prudce dolů. Cesta vypadala jako vyschlé korýtko malého potůčku, solidně ušlapané a docela kluzké. Potůček tam samozřejmě žádný není, chtěla jsem to vyfotit, nenašla jsem však odvahu pustit se okolních stromků. Když jsem v podřepu sjela poslední část svahu, vedla modrá už díky bohu po asfaltce. Nedalo mi nepodívat se do mapy, kam cesta vede - má to být údajně pod sedlo MJ. Aspoň už vím, kudy příště půjdu a kudy naopak ne

 

 

Dál to bylo v pohodě asfaltka vedla téměř až na Pindulu, kde se ale muselo sejít do lesa. Kdyby byla "normální" viditelnost, mohl být z úpatí Kyčery pěkný výhled. Jelikož byla mlha, bylo vidět jen pár chalup pod kopcem. Co mě překvapilo, čekala jsem že v těchto místech nikoho nepotkám, opak byl pravdou dokonce i na vražedné cestě přes mýtinku jsem potkala rodinku, která se zrovna škrábala nahoru, dál pak skupinu asi dvaceti lidí, děcek s rodiči, moc jsem nechápala kudy tudy jdou, jestli chtějí dojít až na Javorník... Některé děcka byly evidentně znechucené už teď, a to chudáci netušili co je teprve čeká

Jakmile jsem vyšla na Pinduli, rýsoval se přede mnou radhošťský vysílač. Po odpočinkovém klesání mělo přijít dneska poslední stoupání na Radhošť. Za sebou jsem měla nějakých 8 km a docela to už bylo cítit, hold moje kondice není kdovíjaká. No nic třeba jít na ten Radhošť. Touhle cestou jsem ještě nešla, prudký kopec zvaný Kání který mě přivítal mě příliš nepotěšil. Zvlášť když jsem se na něj pracně vyškrábala a v zápětí hned slezla dolů. Tady jsem potkala rodinku s asi 3-4 letým klučinou, v každé ruce měl klacík a ťapkal jako zkušený nordic walkiňák. Na děcka moc nejsem, ale byl fakt moc roztomilý

 

 

Dál už to nebylo tak prudké, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že se to až moc táhne. Ale podzimní barevný les, který mě provázel se jen tak neokouká. U rozcestníku Černá hora se napojuje od Rožnova červená značka a lidí chodilo docela dost nahoru i dolů. Netrvalo dlouho a došla jsem k místečku s výhledem na vrcholek Radhoště a romantický posed. Kousek na to bylo další místo, kde se vysílač už zdál být na dosah. Když jsem se podél sjezdovky konečně vyškrábala na vrcholek, byl to super pocit, který v zápětí vystřídala zima, neboť zde docela dost foukalo. Lidí tu bylo jako vždy, jak much. Říkám si, že se zajdu podívat do kaple na rozhlednu, ale ti lidi mě tak nějak pokaždé odradí. Pofotila jsem mlhu kolem, kapli, vysílač, frontu na fotku s Cyrilem a Metodějem, vyslechla menší hádků dvou manželů a panebože rači jsem utíkala od těch lidí pryč. Zelená do Ráztoky je moje oblíbená trasa, především v létě je krásně zelená (asi věděli, proč ji označit zrovna touhle barvou), díky všem těm kapradinám, které tam jsou. Teď byla hnědá, neboť kapradiny byly suché, hold podzim no. Na horu tudy nechodí moc lidí nechodí, dolů jich šlo docela dost. Dole jsem potkala spoustu koloběžkářů, bolely mě nožičky, tak jsem sedla na zástávku a ani jsem se nehla. Výlet se poved, uchozená jsem byla solidně, stejně tak mě na druhý den bolely svaly. Byla jsem ráda, že jsem to zvládla, kdysi bych se zhroutila už na Javorníku A světe div se, dokonce jsem se nikde nezastavila ani na pivo, ale příště si to určitě vynahradím