Jdi na obsah Jdi na menu

Javorník – Radhošť VII. 25. 11. 2017

10. 12. 2017

Co dělá vítr, když nefouká? Přesně na tento knižní titul, který znám z dětství jsem si vzpomněla při letošním sedmém přechodu Javorník - Radhošť. Odpověď je jasná – zrovna je na šichtě v Beskydech.

Přebal výše zmiňované knihy je k vidění níže. A je zcela výstižný. Jediné štěstí, že mám na hlavě své 3 chlupy, takže mi vítr neměl do čeho hrábnout. Trošku nám letos foukalo. A v tomto duchu se nesl sedmý ročník přechodu.

Na přechod jsem se letos chystala jak hladný na sraní. Každý rok si říkám, že půjdu v říjnu a nikdy to nevyjde. Bylo furt něco. Buď jsem byla nachcípaná (tradičně) nebo jsem byla na burze, či někdo slavil narozeniny. Stěží jsem stihla poslední listopadový víkend. Budíček v sobotu nařízený na „sympatickou“ 6. hodinu (blééé), bo je třeba udělat smaženky, uvařit čaj, svařák a vypravit se. Letos místo startu Frýdlant n. O. Hodina výjezdu stanovena na 6:50. Jdu vzbudit mého Drahého, který má v té době ještě půlnoc, řkouc, že jsem touto dobou již chtěla být na cestě do FpR. Letos a celkově podruhé se mnou totiž jde i Martínek. Nicméně se zase nestíhá a doma je všechno v punku, aby to nebylo málo – prakticky souběžně se sobotním pánbíčkářským odbíjením sedmé hodiny ranní začíná foukat vítr. A ještě bych dodala: „Má vítr hodinky?“ - „Má“.

Ráno se počasí tvářilo krom větru vcelku přívětivě. Na rozdíl od našeho autíčka, které to na nás zkoušelo, že se mu dneska jet nechce, ale nakonec si dalo říct. Už po cestě naše vozidlo bojovalo s větrem a my si nemohli nevšimnout, že to dnes nebude zadarmo. Samozřejmě dojíždíme později. Z Frenu vyrážíme v 7:45. U Lipky oficiálně zahajujeme letošní sedmý rok přechodu, rozhlédnutím se na okolní krásné hory, vycházející sluníčko a pozvednutím hrnečku svařáku. Martínek příliš nechápe, jaké zahájení a co nacvičuju, ale přechody mají svá pravidla, takže to snad nějak bere. Pak už nás čeká jen makačka nahoru. Cesta docela ujde. Pod serpentinami koukáme, jak je rozcestí vyrubané. V létě tady ještě byly stromy. Kam to kácení dojde… Dál nepotkáváme nikoho, odlovíme jednu keš a nad serpentinami si všímám, že má Martínek mokrý batůžek. V zápětí zjišťujeme, že nějak vytekla termoska. Ta, o které jsem si byla jistá, že neteče. Protože, aby bylo jasno, když byl Martínek nedávno na Ondřejníku, stalo se mu to samé s druhou mou termoskou. Nechápu to, protože mě nikdy žádná z nich nevytekla. Asi karma nebo fakt nevím Bágl je navlhlý, část svařáku vpitá v textilu, Martínek nasratý, takže to vypadá, že přechod je v troskách. Naštěstí jsem situaci zachytila včas. Martínek to nějak rozdýchal, s tím, že termosku, kterou častoval různými nelichotivými (vesměs přídavnými jmény) a kterou už v životě nenese, jsem si vzala do batohu já a pokračovali jsme vstříc vrcholu Javorníku.

Na vrcholu Velkého Javorníku je vítr v plné síle. Schováme se za chatu, kde svačíme a dopíjíme, co zbylo v termoskách. Zjišťuji, že i termoska s čajem, kterou původně nesu já, je krapet rozlitá. Co na to říct – i rozlitá termoska je vlastností reality  Při sváče děláme nějaké pokusy s foťákem, většinou nepoužitelné, až se rozhodneme, že je čas k odchodu. Ale samozřejmě, ještě je třeba navštívit rozhlednu.

Pokus o zdolání rozhledny

Zkouším vylézt na rozhlednu. Střih. Končím v půlce rozhledny. Zas nemusím být všude za každou cenu. Byť možnost k Radhošti přiletět je lákavá. Já si to raději dojdu. Můj Drahý to dává až nahoru, byť nechápu jak. Když na něj čekám dole, oslovuje mě skupinka lidí kvůli fotografie. Vždycky mě znejistí, když mi někdo dá ruky dotykový telefon. Jednak si s dotykáčem připadám, jak postižená, druhak mobil nepovažuju za foťák a za třetí jsem si kvůli něj musela sundat v té kose rukavice. Něco fotím, ani pořádně nevím, zda tam jsou všichni, bo jsem profouknutá na kost. Po chvíli přichází z rozhledny Martínek s tím, proč jsem nešla nahoru, že je to tam masakr. Odpovídám mu, že právě proto. Chudák chtěl natočit video, jenže ani jeho telefon to nedal a raději se vybil.

Po té pokračujeme do sedla Malého Javorníku. I tady to vypadá jinak, než si pamatuju. Tak nějak prázdněji. Aby ne, když se tady vyrubalo, co se dalo. Je to fakt smutné. Cesta je rozježděná a blátivá. Lakatoše se zde očividně nezastaví. Děláme odbočku na Malý Javorník. Od té doby, co se vrcholek vyrubal, otevírají se odtud výhledy do údolí. Letos jsem se tu zastavila párkrát i v létě při cestě z Velkého Javorníku. Dnes vinou oblačnosti, toho k vidění příliš není. Navíc vyfukuje, takže jakmile se Martínek polije čajem při focení selfie, je čas k odchodu. 

Přicházíme k legendárnímu místu Pod Kyčerou nad žlebem. Žlábek je pokryt vrstvou mokrého listí, takže to občas šklihne, ovšem žádná velká past. I přes to můj Drahý vyslovuje pochybnost, zda-li zrovna tudy opravdu vede modrá značka. Fakt vede. Já bych ji tudy taky neznačila, ale proti gustu – však to znáte. Následná vrstevnicová cesta mířící na Pindulu dnes dechberoucí výhledy rovněž nenabízí. Jak jsem zmiňovala už na Malém Javorníku, kvůli oblačnosti moc není na co koukat.

V souvislosti s těmito mými podzimními přechody se vždy těším i na to, že si cestou v lese můžu nohama zašustit v listí. Tohle miluju a naštěstí ani letos o to nejsem ochuzená. U Koliby letos poprvé není pes. Mám takové tušení, že skonal, protože loni nevypadal příliš v kondici.

Dál zase lezeme na Kání. Protestuju, protože jsem chtěla jít naokolo. Martínek mi však vstříc nevychází a už se drápeme hore. Pecka. Nahoru dojdeme a hned jdeme dolů. V jednou okamžiku jsou takové poryvy větru, že se nedaleko od nás zlomí mladý smrček. Lepší už to nebude. A s tím jak stoupáme stále výš, je to spíš horší. Ale abych nebyla stále tak negativní, dle mého soudu si při stoupání na Černou horu a výš vedu dobře. S Martínkem držím krok a zejména (pod Radhoštěm jdu dokonce i před ním). Letos zkrátka nemám krizi, což je fakt svátek. U studánky pod Černou horou děláme pauzu a dopíjíme poslední kapky svařáku. Od Rožnova přichází dost lidí. Mimo jiné i chlápek v tílku. Já bych svou péřovku momentálně neměnila ani za zlaté prase a tomuhle chlápkovi ani netvrdnou bradavky. Otužování je prý i hodně o psychice, nicméně s tou svou to vidím na kožich i v létě  Raději pokračujeme dál. Míjíme kříž na ochranu lesních dělníků, jehož slavnostní odhalení jsme nic netušíce navštívili v roce 2015. Tehdy tu byly mraky lidí, dnes nikdo. Vzpomínka je to pěkná.

V odpočívadle pod Radhoštěm se vždy zastavím, hačnu si a zírám na Radhošť. Případně – zbylo-li něco v termosce, tak to dojedu. Letos nic z toho. Fučí tak, že se divím, že odpočívadlo zde ještě stojí a termosky zejí prázdnotou. To značí jediné. Hecnout se a bez vysedávání ten Radhošť pokořit. Cestou pod sjezdovku to celkem jde, ale na sjezdovce začíná fakt sajgon. Jdeme krok sun kron. Huba  zabořená do bundy, kapuce stažená na max. Nic jiného nevnímám. Chci jenom dojít nahoru. Přesto si při sjezdovkovém stoupání všímám ženy v protisměru, která má stejné boty jako já. Chci jí něco říct, ale když v rychlosti zkontroluju vzhled mého obutí, téhož okamžiku bahenitého vzhledu a nemožného jakékoliv identifikace to vzdávám. Když dorazím na vrchol, žádné bilancování předchozího roku se nekoná. Tak nějak asi ani nevím, co bych řekla. Letos stojí za řeč asi jen to, že se mi splnil můj sen a viděla jsem naživo Guns ´n´roses 

Už tam skoro jsme!

Jelikož jsem ráda, že se udržím na nohou, jdeme se s Martínkem schovat za kapli. Na Radhošti je sajgon v plné polní. Martínek trvá na tom, že mě vyfotí u sousoší C+M. Nechci ho zklamat, tak křičím, že ok. Je mi jasné, jak budu fotce vypadat, tak aspoň sundávám brýle a schovávám je do kapsy, ať vypadám míň trotlovsky. Na Radhošti je v tu chvíli opravdu masakrální vítr. Když jdeme od sochy, vítr nás tahá do strany a udržet směr chůze je neskutečný výkon. V tu chvíli mám krizi, že nedojdu vůbec nikam. Chceme jít do hotelu Radhošť na nějaký ten žvanec a hlavně se ohřát. Před hotelem mi dochází, že nějak blbě vidím a něco mi chybí. No jasně brýle. Však jsou v kapse. Zjišťuju, že nejsou. Okamžitě vím, která bije. Při větrové cestě z Radhoště jsem si snažila vytáhnout z kapes rukavice, takže mi přitom brýle musely vypadnout. Ta facka v podobě zjištění, že budu muset na ten uragán znova, je neskutečná. V jednu chvíli si říkám, že na brýle peču a nevracím se, ale nakonec mi to nedá.  Říkám Martínkovi, ať jde do tepla, že pak dojdu. Naštěstí mě v tom nenechává a jde se mnou, což je dobře, protože já své nebohé, potlučené brýle ležící na šutrech nedaleko sochy samozřejmě přejdu. Ještěže má člověk tu svou spřízněnou duši při sobě. Alespoň mám další zážitek do sbírky. Před lety mi vypadl batoh z okna rozhledny v kapli a letos brýle. Myslím, že vypadlý bágl pořád vede.

Když najdeme mé brýle, vydáváme se konečně na chvíli do tepla. Vítr, který řádí na hřebeni, je fakt výživný. Já při polívce a Martínek při borůvkových knedlících koukáme z okna, jak lítají mraky, stromy se ohýbají a lidi se snaží udržet směr chůze. Definitivně se rozhodujeme dnes na Pustevny nepokračovat a stočit to po zelené na Ráztoku. Dost mě to mrzí, ale v tom větru by to stejně bylo o ničem.  Chtěla jsem se mrknout na novou stanici lanovky, jak se pokračuje s Libušínem, ale budu si tu muset zajít externě. Z Radhoště také zasílám tradiční sms pozdrav mamce. Odezva přichází v zápětí s tím, že jsme blázni, páč je masakr i v údolí.

Cestou z Radhoště

No nic, tak teda jdeme do Ráztoky. Alespoň jedno pozitivum – touto cestou jsem už dlouho nešla. Potkáme pár vyvrácených stromů a než dojdeme dolů je naprostá tma. Kdybychom to protáhli na Pustevny, došli bychom taky v totální tmě. Což mi nevadí, jelikož jsem vybavená a nikam nechodím bez světla a pepřáku. Do Ráztoky přicházíme tak akorát před příjezdem busu.

Přijíždí opravdu stylový autobus s interiérem vyzdobenými modrými ledkami. Vzhled busu probírají i lidi sedící za námi s tím, že po zavření dveří se vynoří DJ a všechno to teprve začne. Nic takového se bohužel neděje a v poklidu jedeme do Frenu. Busem příliš často necestuji, ale tohle je určitě nečekané zpestření cesty. Ve tmě to fakt vypadá drsně. Vyvstává mi v hlavě otázka, zda autobusáci mají jen svůj bus, se kterým si mohou dělat, co chtějí – případně, zda mají zrovna ten bus, který je volný. Tento je totiž dost osobitý. Po dojezdu do Frenu a cestou k autu míjíme vyvrácené kontejnery. Větříček nás ovívá a celkově toho už máme dneska dost. A to jsme ani nešli na Pustevny. Hodilo by se nějaké shrnutí. Přechod byl super, až na ten vítr (kvůli kterého jsme přechod museli zkrátit) a který byť se to nezdá, umí pobyt na horách dost znepříjemnit.

Fotoreport po kliknutí ZDE

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jindra Kotlík - Radhošť

11. 12. 2017 12:16

Hezká reportáž, i mě pobavila, ale prosím nepište, že chcete pokořit Radhošť. Horu může člověk slézt, ale nikdy ne pokořit, jak říká p. Zikmund. :-)

beskydskevzpominky.cz - Re: Radhošť

13. 1. 2018 19:28

Noo zajímavá myšlenka p. Zikmunda, určitě souhlas. Jinak děkuji za komentář.