Jdi na obsah Jdi na menu

Javorník – Radhošť VI. 26.11.2016

27. 12. 2016

Letošní podzim se dle mého názoru co se počasí týče moc nevyznamenal. A když náhodou bylo hezky, tak to bylo přes pracovní týden, nebo v době, kdy prostě nešlo nikam vyrazit. Poslední listopadový víkend jsem si říkala, že už fakt musím, i kdyby nevím co. Přece nepřeruším pětiletou tradici přechodů a zároveň mi bylo jasné, že kdyby nasněžilo, tak ve sněhu se svou nekondicí tu trasu fakt nedám. Akci jsem si tedy naplánovala na sobotu 26.11. Celý páteční den byl naprosto odporný. Mlha se dala krájet a do toho pršelo. Přiznám se, že se mi vůbec nechtělo štrachat se z práce vlakem do FpR. Čemuž nepřidal ani můj Drahý, který přechod ještě v pátek odpískal. Nicméně předpověď na sobotu vypadala nadějně, na rozdíl od pátečního hnusu, tak jsem se to rozhodla prubnout.

Sobota ráno popravdě taky nic moc - vidět nebylo skrz mlhu nic, ale nepršelo, takže jsem šla. Uvařit do termosky čaj, svařák, něco na zub (bez tradičních smaženek, neb nebyly vajca), nabalit se a vyrazit. V rádiu se celé ráno mluví o tom, že dnes zemřel Fidel Castro. Z baráku vyrážím v 7:40. Venku vylidněno a stejně tak i cestou na Javorník. Pod javornickými serpentinami mi svitla naděje v podobě rýsující se inverze. Bohužel z toho nakonec nic nebylo. Celá cesta na Javorník v mlze a stejné to bylo i na vrcholu, kdy nebylo vidět vůbec nic. Na rozhlednu nemělo smysl jít, takže jsem venku posvačila a šla dál. Imaginárně odškrtávám první vrchol.

Cestou na Velký Javorník - že by inverze?

Popravdě jsem v záloze měla úplně jiného koně, avšak když počasí nepřeje, tak jsem v nic moc nedoufala. Totiž bylo to asi na konci léta, kdy jsem při pohledu z okna všimla, že vršek Malého Javorníku (brácha Velkého Javorníku) je zcela vyrubán. Pochopitelně pohled na holoseč poměrně velkých rozměrů, která tam vznikla je celkem nechutný, ale teoreticky by tam mohly být nové výhledy. Takže jsem si cestou už Velkého Javorníku na Pindulu odskočila ještě na Malý Javorník (838 m n. m.). Ono se teď rube na dost místech - stačí se podívat na Ondřejník. Holoseče tam rostou jak houby po dešti. Na Ondřejníku prý řádí kůrovec a ten samý prevít prý snad i na Malém Javorníku.

Každopádně to, co jsem viděla mi vyrazilo dech hned dvakrát. Za pravé jak parádní výhledy se odtud naskýtají a za druhé, že je to děsivé, jak jednoduše lze během chvíle vyplenit les. Když se vrátím k tomu prvnímu bodu, tak se otevřely výhledy od Ondřejníku až po Radhošť. Výhledy jsou podobné těm z Velkého Javorníku, ale přesto jsou trochu jiné. Hlavně celou dobu na Malý Javorník jdete lesem a najednou vyjdete na velké vyrubané planině. Já jsem tady byla naposledy před 3 roky, kdy odtud nešlo vidět vůbec nic, protože celý vrchol byl zalesněný. Jak můžete vidět na fotkách, tak jakás viditelnost sice byla, ale ideální to rozhodně nebylo. Určitě se tu zase brzo vypravím pro nějaké lepší foto.

Na Malém Javorníku

Plná dojmů, ač se mi od výhledu nechce, musím pokračovat dál. Čeká mě Pod Kyčerou nad žlebem. Aspoň si pořádně rozhýbu kosti. U rozcestníku mi ještě volá můj Drahý s tím, že je dobře, že to už včera odpískal, protože se ráno vzbudil s mužskou smrtelnou nemocí na sedm - známou jako Rýmička. Tak mi aspoň přeje, ať dobře dojdu a užiju si to, což se nakonec podaří. V samotném „žlebovském“ úseku tenkrát nic co by stálo za zmínku. Ani námraza není, takže pohodička. Vzpomínám si, když jsem tu šla poprvé, objímajíce stromy a myslela jsem si, že živá snad dolů nesejdu.

Teď mě čeká zase na chvíli oddech. Cesta vede po vrstevnici a pak nad Pindulou z kopce. Naproti tomu od Pinduly na Radhošť už pořád jen do kopce. Z vrstevnice pod Kyčerou jsou taky pěkné výhledy, něco fotím a pokračuju dál. Na Pindule u Koliby je zase pes, zase štěká jak pominutý, naštěstí na řetězu. Stejně mě napadá, co jak tu jednou půjdu a on uvázaný zrovna nebude, uff raději nemyslet.

Zase to Kání. Stejně otravné jako každý rok. Škrábu se na něj prakticky současně s nějakou paní, která jde kousek přede mnou. Asi v půlce se paní zastavuje, aby si odložila bundu. Takže ji musím obejít. Nemám moc ráda, když musím jít před někým, protože jsem fakt šnek a hlavně nevydržím jít do kopce na jeden zátah a pořád se zastavuju. A když jsme u té bundy, tak já jsem navlečená jak na Sibiř. Když bylo včera tak hnusně, vzala jsem si zimní bundu, zimní boty, čepici a protože je dnes je docela teplo, tak se doslova peču. Každopádně paní střídám na čele a snažím se zbytek tohoto pseudokopce už doklepat bez zastavení. Což se mi daří za cenu toho, že se na vrcholku málem zhroutím Příští rok chci zkusit jít na okolo, aspoň bude změna.

Pak už je to do kopce celou dobu až na Radhošť. Ale je tu famózní klid, celou dobu nikdo. Zastávku si dělám u studánky u rozcestí Černá hora. Kde si říkám, že to už bude kousek. Pak ještě jdu mrknout na kříž na ochranu lesních dělníků, který se tady loni slavnostně odhaloval, zrovna když jsme tudy šli i s Drahým. Kříž je pořád tady a jsou zde i položené květiny.

Na Velké Polaně tradičně usedám do místního přístřešku a koukám na nedaleký vrcholek Radhoště. Svítí sluníčko, čas je taky ok, tak proč se nepokochat. Vrchol se zdá být tak blízko, ale ještě je třeba něco málo ujít. A hlavně sjezdovka uff. Popravdě pod Radhoštěm jsem už z některých úseků měla kopr, že jdu pořád do kopce a nic. Hlavní problém bude asi v tom, že se mi to zase zdálo o něco delší, než si pamatuju z předchozích let. Když se konečně vyštrachám sjezdovkou, jdu na své tradiční místo užít si výhledu a zbilancovat předchozí rok. Nepřicházím na nic, co by se mi vyloženě povedlo nebo naopak nepovedlo. Hmm, kdoví co přinese rok příští. Jediné co už teď vím, že mě čeká a nemine, je má veleoblíbená činnost a tou je opětovné hledání práce. Ale když musíš, tak musíš. Snad to nějak dopadne.

Už mi dávají světelná znamení, je to blízko!

Kaple je otevřená, tak jdu zkontrolovat výhledy ještě shora. Vzhledem k tomu, že se postupně hromadí oblačnost, moc víc toho vidět není. Lidi postupně přicházejí, takže napít se, něco zhltnout a pokračovat dál na Pustevny. Cestou po hřebeni tak fučí, že jsem poprvé dneska vděčná za svou zimní bundu.

U sochy Radegasta se zastavuju v místním bufíku na svařák. Když na lavičce popíjím jsem v úžasu kolik lidí si s Radegastem fotí selfíčko, byť tím někteří i vyloženě riskují své zdraví, když za ním šplhají po podstavci. To mě nutí zamyslet se nad tím, kde jsou ty časy, kdy jsme zastavovali kolemjdoucí s prosíkem, zda nás můžou vyfotit. Dneska si všichni vystačí sami a ti náročnější si pořídili selfie tyč. Připadá mi, že pravý smysl fotek se už dávno vytratil. Teď jde o to se co nejlíp vyxichtit, prohnat instafiltrem, řádně otagovat a čekat na lajky.

Na Pustevnách to vypadá, že se pracuje na obnově Libušína. Popravdě těch zpráv o obnově a problémech s veřejnou soutěží, bylo tolik, že vůbec nevím, jak to nakonec dopadlo. Faktem je, že vyhořelé zbytky obvodových zdí jsou pryč. Maká se i kousek dál na horní stanici lanovky. Nová dřevěná konstrukce naznačuje, že původní podoba horní stanice je už minulostí. No uvidíme, co nakonec vznikne. Asi nás čekají úplně nové Pustevny.

A to je konec přátelé. I šestý ročník nakonec vyšel nad očekávání dobře. Dokonce jsem stihla i dřívější autobus Chtělo by to častěji provětrat nohy na nějaké delší štrece, že by výzva na příští rok? Uvidíme!

Foto: ZDE

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář