Jdi na obsah Jdi na menu

Javorník – Radhošť V. 31.10.2015

17. 11. 2015

Máme to tady – polojubilejní 5. ročník přechodu Javorník – Radhošť, ze kterého se v posledních letech stává Javorník – Radhošť – Pustevny. Přechod, který jsem původně šla víceméně z hecu a který se mi tak zalíbil, že ho chodím jen jednou ročně, aby mi nezevšedněl. Na vysvětlenou – vím, že lidi ujdou mnohem větší vzdálenosti, za kratší čas apod. Ale já nejsem chodec, co by zdolával kiláky, jak na běžícím pásu. Nemám kdovíjakou formu a především miluju kolo a pokud je sezóna, tak jsem nejraději většinu sezóny v sedle, až když se fakt nedá a zima mě donutí, brázdím místní kopce po svých.

Na 5. ročník jsem s sebou měla společnost v podobě mého Martínka. Loni si nebyl příliš jistý a připojil se až na Radhošti. Teď šel do toho naplno a líbilo se mu to! Když jsem v sobotu ráno umlčela křičící budík, pohled přes žaluzie mě vytočil. Bylo vidět jen bílo. Tak jsem chvíli vstávání bojkotovala, ale pak mi to přece jen nedalo. Díky bohu se mlha po chvíli rozplynula, hory byly zase vidět a ve výsledku byl pěkný, teplý slunečný den. Startovali jsme z Frenu v 8:30 s sebou litrovku svařáku, něco čaje, smaženek a pivo záchranář.

Už pod Horečkama jsme sundávali bundy a prakticky jsme až na Radhošť šli jen v mikině. Na to, že byla sobota jsme cestou na Javorník potkávali minimum lidí. Vypíchla bych jednu rodinku, kteří nesli své malé děti na zádech a jejich pes se k nám na kousek cesty připojil. Pracovně jsme jej nazvali Trpitel, což nemá žádnou souvislost s tím, že by byl nějak zanedbáván, nebo by nevypadal zdravě. Je to krapet složitější na vysvětlení Na Javorníku se to už hemžilo lidmi. Než se já stačila vydýchat Martínek si to fičel k rozhledně, kterou měl dnes prvně navštívit. Výhled byl tak napůl. Před sebou jsme měli smogovou vrstvu, čím blíž k Ostravě, tím horší. Sice to kazilo výhled, ale byli jsme rádi, že alespoň pár hodin nemusíme dole dýchat ten kentus. Když jsme slezli dolů můj Drahý mě opustil s tím, že si ještě zaskočí k prameni Jičínky, bo geocaching. Využila jsem času k tomu, abych se šla nakrmit. Do chaty jsem ani nezkoušela jít, byť spousta lidí venku popíjela pivo a nevypadalo, že by se uvnitř tvořily fronty. Zajímavá byla jen snad jen skupinka osob již v důchodovém věku, kteří do sebe poměrně trénovaně klopili půlky rumu. Čemuž asi nikdy nepřijdu na chuť. Naláduju do sebe smaženku a pokračuju po červené směrem k Malému Javorníku, kde se potkáváme s Martínkem. Hned mu sděluju, že na úseku modré značky kolem Malého Javorníku až ke Kyčeře nepotkáme skoro nikoho. K mému překvapení pořád někdo chodí. Takový provoz nebyl ani cestou na Javorník. Od měšťáků v riflích močících na strom u stezky po sportovce v kraťasech. I na rozcestníku Pod Kyčerou na žlebem někdo je. Tento úsek je legendární pro svou těžkopádnou schůdnost. Nevím, zda je lepší jít tudy nahoru nebo dolů. Martínek reaguje podobně jako já, když jsem tudy šla prvně. Když  slízáme dole na asfalt kolemjdoucí lidičci nás sami od sebe navigují kudy máme jít. Nejsem zde nováčkem, takže jdu to svoje zajištěná hůlkami, které mi zde před pár lety radili zase jiní neznámí lidé, abych o ně napsala Ježíškovi.

Jako na dlani z rozhledny na Javorníku

Podzimní příroda je úžasná. Asfaltový úsek zpod Kyčery až nad Pindulu jdeme v nerušeném a pohodovém tempu. Až najednou docházíme k výhledovému místu na Lysou Horu. Nálety jsou vyrubány a i v sobotu se tu pokračuje v těžbě. Čímž se otevřel úžasný výhled od Radhoště až k Malému Javorníku. Symbolicky máváme muminy do našeho frenštátského World Trade Center, který je odtud také vidět. Fotíme pár fotek, snad panorama, ze kterého mi ve výsledku žádné nešlo složit a blíží se jeden ze stěžejních bodů mého přechodu, čímž je „Tak jde čas s eLitkem“. O tom jsem tady snad nikdy nepsala, takže jde ve zkratce o to, že se vždy v průběhu přechodu fotím u jednoho stromu. Loni jsem si zkusila cvičně složit koláž z již nafoceného a vypadá to zajímavě. Člověk na sobě může pozorovat postupné ničivé účinky stáří Jak a proč mě to napadlo nevím, každopádně jsem z Martínka trochu nervózní. Čemuž nepřidá ani rodinka, která se pořád pohybuje nad místem focení mého dalo by se říci selfie. Oproti předchozím ročníkům jsem nucena bojovat i s objektivem, který si řekl, že bude ostřit jen když chce on a bez automatického ostření se taky určitě obejdu. Nicméně něco vzniká a vzniká i společné foto mně, Martínka a stromu. Pak už jen šustíme nohama v listí až na Pindulu, kde je zase pes, naštěstí přivázán.

Na programu je tradičně Kání, o kterém Martínkovi vyprávím děsivé historky. Faktem je, že pro mě je to zcela bezcenný kopec, na který sotva vylezu už z něj jdu dolů. Letos je to snad poprvé, kdy při cestě nahoru nepřeskakuju pokácené stromy ponechané na stezce. Na  vrcholku Kání máme díky geocachingu lovící a svačící pauzičku. Kde jinde než tady načít pivo záchranáře pro doplnění energie. Fakt je úžasně, sluníčko svítí a je teploučko. Lapím u pařezu a jsem absolutně spokojená. Ale před námi je ještě kus cesty. Po slezení Kání už pokračujeme po modré bez zastávek, skoro nikoho nepotkáváme, tak si to užíváme. Ani mi nepřipadá, že by se cesta táhla, když má s sebou člověk společnost, byť jde má společnost několik metrů předemnou  Když docházíme k rozcestníku Pod Černou horou, všímáme si dvou věcí.

První z nich je, že místní studánka je beznadějně suchá a druhou, že je snad slyšet nějakou muziku?! Chvíli uvažujeme, co to může být. Že by něco na Radhošti nebo naopak dole v Bečvě a šlo to slyšet až sem? Odpovědi se nám dostává vzápětí, když pokračujeme po modré dál nahoru. Na malém lesním rozcestí vidíme nějaké shromáždění lidí a kapelu. Jsou zde i lidé s koňmi. Jeden z nich nám ochotně poskytuje informace o tom, co že se to tu děje. Dnes se slavnostně odhaluje kříž na ochranu lesních dělníků. Zrovna na tomto místě proto, že nedaleko odtud jednoho lesního dělníka zavalil strom. Díky bohu to, ale dopadlo dobře a muž přežil. Nutno říct, že je to slavnostní akt se vším všudy včetně občerstvení. Je možno si zde opéct párky a dát si i čepované pivo. Čehož využívám, ovšem pán obsluhující výčep nechce za pivo žádné peníze. Nepomůže ani argumentace, že nepatřím k hostům a pouze procházím. Načež na mě vedle stojící slavnostně oděný muž vytáhne kudlu pod pohružkou, že mám ihned schovat ty peníze. No obyčejně to teda bývá naopak Chvíli se zdržujeme a klábosíme s koňákem. Říká, že jedou z Bečvy a přes Pustevny bylo problémem projet, kvůli procesí lidí a hlavně bezohledných cyklistů. Kůň, teda přesněji klisna vypadá unaveně a tak když odcházejí koňáci, jdeme s Martínkem taky. Škoda, že jsme se nemohli více zdržet, ale ještě nás čeká dlouhá cesta. Dokonce delší než je v plánu.

Nový kříž na ochranu lesních dělníků

Dál už pokračujeme víceméně bez zastavení až na Radhošť. Sjezdovku Martínek zdolává jak jinak, než na jeden zátah, já spočívám každou chvíli. Na vrcholu pár lidí je, ale není to tak hrozné, ten největší nával už pominul. Na vrcholu Radhoště mám opět bilancovací klasiku. Letos to je zase stručné - podařil se magistr, což nikdo nečekal a jinak je to blitka.

V kapli bylo kupodivu otevřeno. Hned jsem mířila na rozhlednu, na které jsem nikdy nebyla, protože byla pokaždé zavřená. No a co se mi nestane. Docela pofukuje, tak si chci obléct bundu. Položím batoh na parapet, abych ji mohla z báglu vytáhnout. Setina vteřiny, když batoh dopnu a bundu si chci hodit mezi nohy a položit batoh na zem dolů. Je rychlejší a letí dolů. Hm. V tu chvíli se zmůžu jen na jednoslovné shrnutí situace slovem, které nebudu raději psát, ale které není těžké domyslet. Hned běžím dolů. Dole už postává kolemjdoucí turista. Když mě vidí, říká: „jo máte hůlky, tak to půjde“. Batoh se mi totiž zasekl nad římsou. Dobrá duše mi ihned hůlkami batoh sundává. Ještě teď mu velice dodatečně děkuji! Takže mám za sebou hned dvě poprvé - poprvé navštívená rozhledna v kapli a poprvé (a snad naposled) vypadnutý batoh z okna.

Po té co pofotíme a pobydeme na Radhošti, zastavujeme se ještě v hotelu Radegast na nějaký žvanec. Což je mimochodem výhoda chození ve dvou - člověk může jít do hospy aniž by si připadal divně. Já zůstávám u polívky, Martínek dává knedlíky. Když nakrmení a napití vyjdeme ven vidíme, že slunce zrovna zapadá. Vlastně už asi zapadá nějaký ten čas, protože je vidět už jen jeho půlka. To nás dost mrzí. Ale utvrzuje nás to v tom, že bychom měli kopnout do pedálů. Cestou po hřebeni se už smráká a na Pustevny docházíme potmě. Na Pustevnách zjišťujeme tak trochu dojebík a to, že poslední bus z Ráztoky jede cca 18:30, takže bude třeba jet lanovkou a i tak to bude velmi natěsno. Totiž, když jsem se dívala na odjezdy busů proletěla jsem je jen tak zběžně, s tím, že je sobota a jezdí to furt, ale nenapadlo mě, že ještě tak pozdě budem nahoře. Odjezdy lanovky ověřujeme i na internetu a na ceduli u horní stanice - poslední odjezd v 18h a od 1.11. už jen v 17h. No faktem je, že provozovatelé lanovky jsou asi už o den vpřed a lanovka nejede. Takže si to shrňme: lanovka nejede, což se rovná ujetému busu v Ráztoce a dalším x kilometrům z Pusteven dolů a následně do Frenu. Moc se nám ta představa nezamlouvá, vzhledem k tomu, že už máme něco v nohách. Mě se nezamlouvá zejména ta představa cesty z Ráztoky do Frenu po asfaltu kolem cesty.

Ozářený Radhošť

Tonoucí se i stébla chytá a tak když jdeme okolo auta s koloběžkami, ptáme se jestli náhodou nejedou dolů. Jedou, ale jsou plní. Odkazují nás, ať se zeptáme vedle v Šumné, že pojedou taky dolů. Odpověď je i zde stejná - vzali by nás, ale jsou plní. Vzdáváme to, nebo spíš už není koho se ptát a jdeme po svých. Je tma, tak cestu po sjezdovce zavrhujeme a jdeme po Knížecí. Máme sice jedno světlo a bludičku na telefonu, ale volíme jistotu. Cestu po nudném a děravém asfaltu (fakt se divím, že tu ještě nikomu nic nestalo) si krátíme slovním fotbalem. Když jsme zhruba v půlce cesty napadá nás, že bychom mohli zavolat muminy, aby nám poslala nějaké číslo na taxík, ať aspoň z Ráztoky nemusíme šlapat. Z toho asfaltu už mám dost, po příchodu na Pustevny jsem se necítila unavená, ale teď už mě z toho asfaltu bolí celé tělo. Když se už chystáme volat, vidíme světla. Něco jede! Zkoušíme stopovat a auto nám opravdu zastavuje. Naše záchrana jede do Čeladné a nakonec je tak hodný, že nás hodil až do Frenu. Prý nejsme zdaleka první koho lanovkáři takhle vypekli. Mimoto se bavíme i o dnešním ovzduší. V Ostravě to byl fakt hnus. Jak nám sděluje, byl tam takový smog, že řidiči jezdili s mlhovkami a vzduch smrděl jako koksovna.

Jak je vidno, vše nakonec dopadlo dobře. Můj Drahý byl taky spokojen s tím, že vše vyšlo, člověk si protáhl kosti. Vím, že to píšu každý rok, ale i tento ročník přechodu se povedl Tak mě napadá, jde to vůbec, aby se výlet nepovedl? Co bude příští rok? To se uvidí.

Fotky ZDE (z 230 vybráno 30 )

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář