Jdi na obsah Jdi na menu

Jarcovská kula a rozhledna Jarcová 27.8.2016

2. 10. 2016

Aneb jak jsem místo na Vsackém Cábu skončila na rozhledně Jarcová. Ten Vsacký Cáb je taková moje meta, kam se pořád chci podívat a stále se mi to nedařilo. Nejspíš tím už i otravuju své okolí Poslední srpnový víkend bylo opravdu krásné letní počasí, tak jsem si řekla, že do toho konečně praštím a na Cáb si zajedu. V pátek večer jsme směle plánovala výjezd z Frenštátu už v 8:00 ráno. Na Vsacký Cáb to není zrovna blízko, ale ani vyloženě daleko. Jenže, nová trasa a člověk neví, co ho bude čekat. Realita je taková, že jsem se z postele vyhrabala někdy okolo deváté hodiny. Když se mi v 10:00 podařilo konečně vyrazit, jela jsem co to dá. Na Pindulce samozřejmě fučel protivítr, takže jsem si zde jízdu jako vždy užila. V Rožnově se už těším na cyklotrasu okolo Bečvy. Šlapu o stošest, ale kolo nějak nejede. Snad zase není píchlé kolo, protože mě to napadá docela často, když to nechce jet. V 99% případů je chyba v mých nohách. Ne však teď.  Zadní kolo je samozřejmě prázdné. V tu chvíli jsem nasraná na celý svět. Letos několikátý defekt. Zase na zadním a zase pod Pindulou!

Co je horší, jsem sama. Na tyhle technické věci dost bezcenná a končím tím, že ani nepovolím rychlo upínák. Duše je už lepená a tak si říkám, že snad není v háji. Marně si snažím vzpomenout, kde je poblíž nějaký cyklosport. V tu chvíli mě samozřejmě nic nenapadá, tak zkouším oslovit muže běžícího zrovna kolem. Ochotně mi poradí a dokonce říká, že netřeba cyklosportu, že mi pomůže defekt opravit. Po chvilce opravdu nachází v duši další ďouru do sbírky, já mezitím prohledávám plášť, jestli tam zase není schovaná nějaká špona. Nic nenacházím a tak zalepenou duši mi pán nasazuje zase zpátky. Kolo si už nafoukám sama a pán běží zase dál. Pokud si to někdy přečte, tak mu ještě jednou děkuji za pomoc v nouzi. Každopádně když se snažím kolo nafoukat, slyším úpěnlivé kvílení. Hmm, jako když odněkud utíká vzduch Asi bude v plášti fakt nějaká špona, nebo je duše fakt v háji, co já vím. Foukat dál nemá smysl a tak běžím do nejbližšího cyklosportu, který mi pán také poradil. Hodiny jsou natěsno, přesto stíhám cyklosport u křižovatky U Janíků.

V krámě kupuju duši a pro jistotu se ptám, jestli si ji můžu u nich před obchodem přehodit. Prodavač nic nenamítá. Historie se však opakuje a já zase končím u rychlo upínáku. Nezbývá než jít orodovat zpátky do krámu jestli mi duši vymění. Naštěstí je pán ochotný a jak tak kouká na ten plášť tak i říká, že se nediví tolika defektům, neboť ten plášť zrovna kvalitní prý není. Ať to nezdržuju, mění mi duši, kupuju i nový plášť, protože fakt nechci riskovat, že tam je něco zabodnutého a po pár km zase skončím. Po prakticky hodině mám nové zadní kolo. Teď už se snad nemá co podělat. Akorát trochu nestíhám ten Cáb.

Velká Malá Lhota

Popravdě už ani nemám náladu někam jet. Na druhou stranu, když už jsem v tom Rožnově a je tak krásně přece nepojedu zpátky. Zkouším vymyslet nějakou jinou trasu, ale napadají mě jen samé štreky, co jsou na dýl. Pak mi při zkoumání mapy oko padne na Valmez. Hned se mi rozsvítí rozhledna Jarcová! Tu jsem měla v záloze jakožto „nenáročný“ výlet během své dovolené, kterou jsem nakonec proležela s antibiotiky. Chvilku ještě ladím trasu a rozhoduju se vzít to horem přes Vidče a zpátky pohodička podél řeky Bečvy.

Ve stoupácích do Vidče a potažmo pak z Vidče směrem na Videčské paseky spíš jdu vedle kola. Po nemoci, která se mi táhla celý červenec a část srpna nemá smysl to lámat přes koleno. A ono to ani nejde. Až vytáhnu kolo nad rozcestí pod Spinou čeká mě pohodovka přes Videčské paseky. Dlouho jsem tudy nejela, ale je to zde pořád stejně krásně. Pro toto místo mám opravdu slabost. Na začátku včelí stezky, která tudy vede - už jsem o ní kdysi psala, jde o cestičku s naučnými panely o včelách a na konci stezky si rovnou můžete zajít pro med ke včelaři, přibyla nová vývěska s nápisem: „Dorotčino krmítko“. Jde o příběh holčičky Dorotky, která ráda kreslí obrázky zvířátek. Díky Dorotce si zde můžete prohlédnout ptáčky nejen na nových krmítkách, ale taky na pěkných obrázcích. Co je pointou příběhu prozrazovat nebudu - dozvíte se na Videčských pasekách. 

Videčské paseky

Po projetí Videčských pasek mířím k dalšímu záchytnému bodu a tím je vršek U Javora. Cca 2 měsíce zpět jsem toto famózní místo chtěla ukázat klukům a tehdá mou prezentaci degradovala vysoká tráva všude okolo. Dneska pokoseno. Však jo, když nemám komu, co ukázat. Dnes k Javoru nezajíždím a pouštím se rovnou do kopce na Velkou Malou Lhotu. Sluníčko peče a prakticky celou dobu není žádný stín. Ale je příjemné. A ty výhledy do krajiny, absolutní pecka. Když jsme projížděli Velkou Malou Lhotu posledně, tento kout naší země mě naprosto fascinoval. Taková dědinka na vršku a okolo nic. Tehdá jsme hned v začátku odbočili směr Medůvka. Mě pořád zajímalo co je dál. No vesměs to samé, kousek dál pár domečků, pak už jen silnice a výhledy. Jo a potkala jsem i hospodu. Co by to bylo za vesnici bez hospody.

Krom teda úžasných výhledů mě čeká i parádní a zasloužený sjezd až k železniční zastávce Brňov. Teď mi stačí jen přejít řeku a napojit se na modrou značku, po které vylezu až prvnímu bodu dnešního programu a tím je skalní útvar Jarcovská kula. Most teda přejít zvládnu, ješte koukám kolik je v Bečvě rybek a docela velkých, ale najít modrou k Jarcovské kule už nezvládám. Zapínám gps, popojíždím sem a tam, a když se dostanu do bodu, kdy mám stát přímo proti ní, vidím prd a ne značku. Stejně tak nic, co by nasvědčovalo nějakou stezku. Sundat si brýle a znovu nasadit nepomáhá. Nevím, kde je chyba. Nedá se nic dělat a tak jedu oklikou po žluté značce. Říkám sice jedu, ale to vzdávám po několika metrech marného šlapání ještě po asfaltu mezi domky. Zatím je to, ale stále sranda, než se žlutá odkloní do lesa. Když tahám kolo lesem po šutrech a kořenech - do kopce samozřejmě mám už vážně dost. Nevím, zda si dřív utírat pot, dělat pauzy na vydýchání nebo odhánět okřídlená klíšťata. Když se pak přede mnou zničeho nic zjeví skalisko, jsem u vytržení. U skály se nachází i jedno ze zastavení Masarykovy naučné stezky, kde je možné si o Jarcovské kule přečíst víc. 

Skalní útvar Jarcovská kula

Skalní útvar a zároveň přírodní památka měří na výšku 9 m a tvoří jej slepenco-pískovcové flyše. Správná skála má mít svou pověst a ani zde to není jinak. Jarcovská kula je údajně dílem čerta, který ji nechtíc upustil, když se snažil obrátit tok potoka Senice. Mě teda zaujalo, že nedaleko Jarcovské kuly se ještě před cca 150 lety nacházela obdobná skála, ale majitel pozemku ji prý nechal rozstřílet. Což nechápu, já mít něco takového na pozemku, jsem nadšená. Jarcovská kula se mi moc líbí, hlavně bych takové skalisko tady vůbec nečekala. Chvíli chodím okolo, sahám, fotím a koukám, než přijde skupinka starších lidí. Starší muž mě oslovuje, kdeže prý cesta dál vede. Odpovídám, že směr rozhledna Jarcová, kam teď směřují mé další kroky.

Přímo k rozhledně značená stezka nevede, ale minout ji si myslím určitě nejde. Mimoto je to snad rozhledna s nejvíce pojmenování v ČR. V mapách ji můžete najít pod názvem rozhledna Bražiška, Krplov a konečně jak je napsáno i na samotné rozhledně - Jarcová. Když dojíždím k rozhledně, tak zrovna zastihnu sestupující rodinku. Aspoň mám čas přikurtovat dole kolo a psychicky se připravit na výstup. Rozhledna Jarcová je vysoká 14 m, postavena roku 2009 a stavitelem je Ing. Bystroň z Jarcové. Zachce-li se někomu razítka s motivem rozhledny, nechť navštíví podnik U Lamy, kde jak mi bylo sděleno návštěvníky rozhledny „přebývá majitel rozhledny“. Přístup na rozhlednu, by měl být celoroční a zdarma.

Jakmile zmiňovaná rodinka sestoupí, deru se nahoru. Už teď mám obavu z cesty dolů. Schůdky mi připadají poměrně úzké a příkré, ale to se nějak vsákne. Nahoře jsem za chvilku. Výhledy jsou zejména na Valašské Meziříčí, Veřovické Vrchy a k Velké Malé Lhotě odkud jsem přijela. Jak tak na to koukám, připadá mi ta vzdálenost úplně neskutečná. Co všechno člověk na kole zvládne. A to jsem oproti jiným žabař. Ještě stíhám poslat pozdrav z rozhledny muminy téhož času koupající se na Biotopu Bečva. Chvíli po mně šplhají na rozhlednu další lidičci. Jsou docela milí, pouštíme se do řeči, co kde a jak, zda-li to kolo dole je moje, odkud to jedu a pak mě navigují kudy tudy mám sjet dolů do Valmezu. Slézt dolů je docela adrenalin, ale vše zvládám a koho to nevidím. Skupinku mně známou od Jarcovské kuly. Symbolicky se s nimi zdravím a vydávám vstříc Valmezu, což je moje absolutní cyklopremiéra.

Rozhledna Jarcová

Mám docela obavu z toho zajíždět na kole do města, ale je to zbytečné. Místní cyklostezky jsou pecka. Valmez je možné projet po stezkách úplně v pohodě, aniž by se člověk motal někde v provozu mezi auty. Ani jsem si nestačila uvědomit, že jsem ve městě a už jsem si to valila po cyklo Bečvě na Hrachovec. Projížďka po této cyklostezce je pro mě vždycky zážitkem. Protože jsme se z posledního výletu na Medůvku vraceli právě přes zmiňovaný Hrachovec, už vím co mě čeká. Především je to „sympatický cyklobar“ se Svijany na čepu, kde jsme minule také zastavovali. Neodolám ani tentokrát. Nostalgicky obsazuji stejný stůl, jako onehdá a pivo je taky peckovní. Je teplo a taky po tom výkonu je první pivo hned pryč. Při pohodovém popíjení druhého kousku, když se zrovna na mobilu snažím zjistit, v kolik hodin se stmívá ke mně z ničeho nic dosedne cizí muž.

Povídá něco o tom, že mě pozoruje, jak tam popíjím pivo. Absolutně nechápu, co po mě chce a tak se zmůžu jen na: „prosím“? Načež se začne vyptávat odkud jedu, jaktože jsem sama, apod. Nevím, jak na takové situace reagovat, každopádně když mi začne nabízet společný cyklovýlet a chtít číslo, tak to mě dorazí. Hlavně se mi chce strašně smát, že to na mě někdo zkouší, protože se svou vizáží můžu maximálně tak strašit zlobivé děti  Pánovi povídám, že je sice milý, ale zbytečně se snaží. Díky bohu to chápe a odchází zpět ke svému stolu. Pivo rychle dopíjím a raději odcházím, neb jsem rozhozená z toho, že mě někdo sleduje a můj klid je ten tam.

Docela se těším na pohodičku podél řeky až do Rožnova. Občas někdo projede, ale jinak se nemusím o stezku s nikým dělit. Před Rožnovem ještě pozoruju západ slunce nad cyklostezkou. Pak už jen projet Rožnov a Pindulu. Uff, bohužel vyhnout se jí nelze. Domů se vracím za tmy a zjišťuju, že na Jarcovou to bylo vlastně ještě dál, než na vzdaný Vsacký Cáb. Podle mapového měření cca 70km. Si říkám, že jsem nějaká zmožená. Každopádně projížďka suprová a Cáb mi opět zůstal na příště - ale ono je to důležité si nechat něco i na pomyslné příště

Průběh trasy: mapy.cz

Foto: ZDE

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář