Jdi na obsah Jdi na menu

Bumbálka - Masaryčka - Kmínek a Bílá 18.6.2016

29. 6. 2016

Když jsem rozklikla rubriku „Moje výlety“, tak jsem se zhrozila. Poslední příspěvek z 26.12.2015. Dobře, sice už výletuju jen zřídka, ale na pár místech jsem přece byla. Avšak nesepsala jsem nic. A to přinejmenším zimní výlet na Vysokou, kdy jsem aspoň nahrála fotky na rajče, by za report stál. Pozdě brečet nad rozlitým mlíkem.

Protože cyklosezóna je už v plném proudu a já popojíždím tak maximálně okolo komína, v pátek večer jsem si usmyslela, že se vypravím v sobotu na Bumbálku. Doma se to pro mě překvapivě s úspěchem vůbec nesetkalo. Můj Drahý mi sdělil, že na Bílou určitě nejede. Jsou věci nad kterými nemá smysl přemýšlet, a tak jsem v sobotu dopoledne vyrazila na Bumbálku tradičně sama. Ráno jsem zaspala, protože se den předtím absolutně nedalo kvůli frýdlantských slavností usnout. Což mi ve výsledku ukrojilo dost času, neboť jsem chtěla jet ještě dál, ale už nebylo kdy. I tak z toho byla přepychová 70tka.

Pohled na opravující se hráz

Musím říct, že na červenou trasu vedoucí po československé hranici jsem měla zálusk už delší dobu. Hlavně jsem se těšila na Masarykovu chatu. Ale popořadě. Trasu jsem volila tradičně po cyklotrase do Ostravice, po pravém břehu do Hamer a klasika Bílá, Pramen Smradlavky, Salajka, Bumbálka a dál. S tím, že jsem měla ambice zajet až na Bobek, což se mi teda nepodařilo. Na Šanci jsem byla okolo 11 h dopolední. Na opravující se hráz se z vyhlídky koukalo poměrně hodně lidí. Docela mě zachvátila zoufalost, jak zase bude po cestě přelidněno. Což se naštěstí nestalo. Od Masarykova údolí jsem nepotkala prakticky nikoho, až dá se říct do Bílé, kde jsem to poprvé na kole vzala po nové cyklostezce, která vede po tělese bývalé železniční trati a končí před budovou nádraží - dnes Obecního úřadu. V Bílé už byla situace jiná. Zalidněno bylo v dětském parku u hotelu Bauer a prakticky po celém „houpačkovém“ plácku okolo řeky. Směrem k prameni Smradlavky, potažmo k hájovně na Salajce, ale už zase ani noha.

V údolí Smradlavy jsem už byla několikrát, ovšem cesta na Salajku pro mě byla premiéra. Docela pohoda, lesní cesta a čerstvý vzdoušek. Ale tak trochu do kopce. Což by trénovanému člověku vůbec vadit nemělo. U hájovny na Salajce, kde jsem teda byla prvně a kde je to opravdu moc hezké, zrovna seděli dva lidi z hájovny na odpočívadle. Naneštěstí toto místo asi na hodně dlouho budu mít spojeno s tím, že mi tady začalo vrzat zadní kolo. Respektive možná už se tak děje delší dobu, ale tady jsem si toho všimla. Docela mě to vyděsilo, neboť se mi ihned vybavila vzpomínka na to, kterak se mi mé staré kolo rozpadlo pod Bílým Křížem a otec onehdá s rozvrtaným zubem a po noční pro mě musel přijet. V hlavě se mi okamžitě začaly promítat krizové scénáře. Ač jsem na zadní kolo koukala, jak jsem chtěla, různě popojížděla, vše vypadalo v pořádku. Krom teda pohledů zmiňovaných dvou osob, které seděly u hájovny. Tak jsem lehce rozhozená pokračovala dál k pralesu Salajka.

Nad Salajkou

Cesta probíhala tak, že jsem víc než před sebe čučela na zadní kolo, věčně slízala a kontrolovala, jestli všechno drží. U salajského pralesa jsem chtěla odlovit keš, jenže mě tak vytočila gps, že jsem po navštívení všech světových stran odlov raději odpískala, neboť bych tu gps musela asi rozšlapat. Jak se můžete dočíst výše, tak Salajka je hájovna umístěna na stejnojmenném rozcestí, ale je to také název národní přírodní rezervace, která chrání Karpatský jedlobukový prales. Tato oblast je už přes 70 let ponechána dá se říci „svému osudu“, což znamená, že člověk zde nijak nezasahuje (alespoň to tvrdí info cedule na hranici rezervace). Mimoto zde lze najít mnoho chráněných druhů živočichů a hub. Možná vám bude povědomé jméno „Tlustá Tonka“, což byla více než 500 let stará jedle, patřící k nejstarším stromům v Beskydech. Padla v roce 1942 kvůli vichřici, průměr jejího kmene byl úctyhodných 194 cm a rostla právě zde na Salajce. Prales samotný přístupný není, ale po jeho hranici vede žlutá turistická značka.

Tlustá Tonka

Od pralesa už je to na Bumbálku co by kamenem dohodil. Stačí jen vytlačit kousek kolo a jsem tam Chvíli vzpomínám, jak jsem tu byla v lednu sama autobusem, kdy se mnou nikdo nechtěl jet a pak bylo klukům líto, že nejeli. Tehdá jsem šla opačným směrem na Vysokou. Dneska je také famózně, čisté výhledy bez oparu a nádherné mraky. Trochu škoda, že to v tom okamžiku nemůžu zase s nikým sdílet. Příští zastávku plánuju až na Masaryčce, takže jedu rovnou tam.

Původní Masarykovu chatu, která do základů vyhořela roku 1952 znám ze starých pohlednic. Nutno říct, že to byla opravdu krásná stavba. Dnes na místě, kde stála můžete vidět ještě původní schodiště a část základů. Okolí je moc příjemně upravené, když vystoupáte po zachovaných starých schodech, uvidíte vývěsku o historii chaty. Krom toho se zde můžete dočíst, že dnešní Masarykova chata byla vystavěna až v roce 1970 a nedávno prošla rekonstrukcí.

Původní Masarykova chata

V „nové Masaryčce“ se tedy zastavuji na pivo a polévku. Ten výhled z terasy je zkrátka paráda. Ovšem opravdová pecka je to až kousek dál od sjezdovky. To mi opravdu klesla brada. Beskydští velikáni jako na dlani. A to se opravdu musí vidět. Člověk musí být na tom místě v tu pravou chvíli. Ani nevím, jak dlouho jsem tam čučela, ale bohužel bylo třeba jet dál. Další věcí, která mě po cestě zaujala, byl „obrázkový obchod“ asi nějakých dětí, kdy u hraničního kamene byly rozloženy obrázky a šutříky na prodej (můžete vidět ve fotogalerii) a fakt na hraničníku byly nějaké ty koruny a eura.

Výhledy nedaleko Masarykovy chaty

Po cestě jsem si říkala, že bych mohla okusit pivo v každé chatě, kterou mám po trase. Chata Sněžná mi však zůstala na příště, vypadalo, že je tam dost lidí a samotné se mi tam nechtělo. Tak jsem se vydala směr Kmínek. Cesta je docela na prd značená, takže jsem málem jela na Slovensko, naštěstí jsem si to včas uvědomila. Na Kmínku už bylo lidí méně. Takže pivson. U výčepu tak trochu pivařova noční můra a to na čepu Zlatý Bažant a Gambrinus. No bylo mi blbé, říct že nechci ani jedno a Zlatý Bažant, že je zatím největší kentus, co jsem kdy pila (pije to vůbec někdo???), tak jsem zvolila Gambáč. Ten jsem pila snad naposledy na střední. A řeknu vám zlaté Svijany. Já bych to zavedla povinně - buď nějaké místní minipivovary, nebo Svijany. Pro naše dobro - žádná europiva. Ale jinak je to tu fajn. Mají tu i bazén a pokud do budoucna vyladí pivní nabídku, tak to tady bude topovka.

Když z Kmínku odcházím posilněna Gambáčem kopeček, který musím zdolat mě teda moc nepotěší, takže nekompromisně tlačím až na jeho vrcholek. Ale pak začíná ráj pro každého, kdo si chce na kole trochu zablbnout a zakrosit. Ač na to nejsem, tak si sjezdíky po šutrech a kořenech docela užívám. Možná tomu na stará kolena příjdu na chuť. Ovšem ten kdo má celopéro je tady „like a boss“.

Vyjíždím na rozcestí Hluchanku a uvažuji, co teď. Zmožená nejsem, klidně bych jela dál, jenže uff ten čas. Bobek teda nechávám na příště, jen ještě zvažuju vzít to přes Kavalčanky na Čurábku. Jsou věci mezi nebem a zemí (geocaching) a jedu nakonec přes Kavalčanky a Smradlavku. Při projíždění houpačkového plácku fakt neodolám. Oproti ránu liduprázdno, takže opírám kolo o plotek a obsazuju houpačku. Jako za mlada. Až na to, že za mlada pode mnou houpačka nevydávala takové zvuky, jako teď I tak je to nejfajnovější zakončení dne, jaké jsem si mohla přát. Byť byla sobota - lidí bylo minimum, trasa po československé hranice je velmi půvabná a zajímavá, jsou zde možnosti občerstvení a ty výhledy! Můžu jenom doporučit.

Suma sumárum najeto nějakých 70km, trasa v mapách ZDE

Fotogalerie ZDE

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář